Rozhovor Rock & Pop září 1996

K rozhovoru s jedním s našich nejrespektovanějších kytaristů jsem se chystal už dlouho jelikož vystoupení jeho obnoveného Blues Bandu patřila k tomu nejlepšímu, co jsem v posledních letech na zdejších pódiích spatřil. Během první půlky letošního roku se pak na trhu objevila bez velké publicity tři pozoruhodná alba, jejichž protagonistou je právě Andršt - nejprve studiovka Luboš Andršt Blues Band s černou zpěvačkou Tonyou Graves a hostujícím německým kytaristou a zpěvákem Ignatzem Netzerem obsahujícím téměř výhradně bluesové standardy, potom živý záznam live - 25 let s blues, částečně pojatý jako průřez dosavadní tvorbou a nakonec autorské CD Luboš Andršt a Acoustic Set v jazzovém duchu. Připočtu-li ještě loni rozběhlou reedici starších sólovek Capricornus a Plus-Minus Blues na jednom CD je to už dostatek důvodů k následujícímu materiálu.
 

Jak došlo k výše popsané kuriózní situaci?

                V tom nebyl žádný záměr. Živá deska, kterou vydal Český rozhlas, měla vyjít o rok dřív, ale zdržela se kvůli administrativním záležitostem kolem smluv. Mezitím mi nabídlo malé vydavatelství Gallup Music vydat vysloveně bluesovou desku. A nakonec je tady Arta Rercords, která se mnou plánovala natočení druhého jazzového alba delší dobu. Vím, že podobná situace není po obchodní stránce úplně rozumná, ale vezměte v úvahu, že moje poslední předcházející deska vyšla v roce 1992 a že všechna nová alba jsou velmi rozdílná. Jak v obsazení tak v muzice. Určitou roli v tom také sehrál fakt, že ediční činnost našich vydavatelství je zatím dost nevypočitatelná, a že si ještě nezvykli uzavírat výhradní smlouvy.

 

Můžete trochu objasnit váš tvůrčí záměr u každého z těch alb?

 

                Porovnávat ta alba asi nemá smysl, protože každé z nich je „o něčem jiném“. LIVE album je záznam večera v Malostranské besedě se spoustou bezvadných hostů. Všem tímto ještě jednou děkuji stejně jako divákům za příjemnou atmosféru, která tam vládla a myslím, že je to taky na nahrávce slyšet.

                Deska Blues Bandu byla trochu mimo plán a šel jsem do toho také trochu ze sentimentálních důvodů. Je to muzika s kterou jsem začínal, a se kterou jsem se neměl možnost v této syrové podobě nikde prezentovat. Taková splátka na to, co jsem dlužil mé pověsti, totiž že jsem muzikant s bluesovými kořeny, a nemyslím, že bych se k tomu ještě někdy v této podobě vracel.

                Nejnovější je jazzové album s Acoustic Setem u Arty, které logicky navazuje na moji předchozí práci a nejvíc odráží skutečnost, kde se právě nacházím. Myslím nejen jako interpret, ale především jako autor. Vydání této desky také uspíšilo to, že se moje předchozí deska Imprints u firmy dobře prodává a navíc ji přebírá německé nakladatelství Brilant Music.

Deska se jmenuje stejně jako sestava, s níž tenhle repertoár hrajete naživo, Acoustic Set, ale paradoxně jste ji ‑ na rozdíl od Imprints ‑ nahrál na elektrickou kytaru.

 

Původně jsem myslel, že budu s touhle sestavou hrát hlavně akustický věci, jenže technické problémy s koncertním snímáním akus­tické kytary byly tak velké, že jsem to víceméně vzdal. A když už živě hraji takhle, nechtěl jsem to pro desku měnit. Používám lubovou kytaru „George Benson“ s čistým zvukem, bez efektů.

 

Od vzniku dvou prvně zmíněných alb se několikrát změnilo obsazení Blues Bandu. Live, natočený uz před rokem a půl, zachycuje ještě první novodobou sestavu s černým kytaristou a zpěvákem Ronaldem Greyem, která se mi líbila zatím nejvíc. Kam Ronnie zmizel?

 

V lednu 95 někam ulít a nikomu nic neřekl. Snad do Kalifornie. Asi mu tady byla zima. Pak s námi nějaký čas zpívala Tonya Graves. Taky Američanka usazená v Praze. Dělat tuhle muziku s americkými zpěváky má spoustu výhod. Přesně vědí o co jde, nemusíte jim nic vysvětlovat, znají všechny bluesové standardy a velkou výhodou je taková samozřejmost, jako že angličtina je jejich rodný jazyk. Jde především o frázování a o improvizaci, což je v této muzice velmi důležité. Český muzikant-instrumentalista, to má také těžké: jiné prostředí, jiná tradice, jiná muzika, jiný feeling, ale když má uši a srdce na pravém místě dá se to zvládnout. Pro zpěváka je cizí jazyk, jako jeho vyjadřovací médium, obrovský handicap. Nikdy to nemůže být úplně ono.

Ale těch Američanů už je tu naštěstí dost, takže si, pokud s nimi chcete hrát, můžete ušetřit cestu do Ameriky.

V současnosti spolupracuji s jiným americkým zpěvákem, jménem Ramblin Rex, který zároveň také hraje na kytaru a foukací harmoniku. Je to myslím zatím nejlepší a nejvěrnější blues co jsem měl.

O česky zpívané blues už se tedy nepokoušíte?

To se tedy vůbec nepokouším, to jde potom vždycky někam jinam. Zvláště když si lidi potom ještě začnou psát vlastní písničky, najednou zjistíte, že jste zase v tý český hospůdce. Podívejte, já považuji blues z formálního hlediska za víceméně uzavřenou záležitost. Můžete jej obohacovat jen svou osobitostí a nápady, ale nemůžete do něj vnášet úplně jiné prvky. Jinak to sice může být pořád dobrá muzika, ale už to asi nebude blues. A když lidi jdou na Blues Band, tak chtějí slyšet blues a ne nějaký hady na synťák nebo folk.

                Možná vám to zní trochu puritánsky, ale prostor, který se tu nabízí je pořád dost velký na to, aby jste se mohli, při zachování všech hlavních atributů blues, svobodně vyjadřovat. Pokud je vám to příliš těsné, pak je tady druhá možnost. Hrát úplně jinou muziku, do které vnášíte bluesové cítění a neříkat tomu Blues Band. Tak to dělám ve svých ostatních projektech. Blues můžete hrát vždycky, i na té jazzový desce ho hraji, dá se vnášet do jakýkoli hudby. Ale když hraji v Blues Bandu pod touhle hlavičkou, tak ať to je blues.

 

Vy jste se k němu postupně dopracoval přes rock, jazz rock nebo fusion i jazz...

 

Já jsem naopak s blues začínal. Přes blues jsem se dostal ke všem těm ostatním věcem. Díky němu jsem, se naučil frázovat, cítit formu, rytmus, naučil jsem se pracovat s tónem, slyšet alterované noty a čtvrttóny, a hlavně jsem se vžil do toho správného cítění. Je to nejvýhodnější výchozí pozice. Odtud již pro mne nebyl problém jít hrát rock nebo jazz. Ostatně já jsem jen sledoval cestu většiny velkých kytaristů: J. Hendrix, J.Mc. Laughlin, C. Santana, J. Pass, L. Coryell z těch mladších třeba M. Stern, J. Scofield, R. Ford atd. Ti všichni začínali s blues. Myslím, že je to stále dobrý recept i pro další generaci začínajících muzikantů. Mnoho z nich se enormně se zaměřuje na techniku, ale o tom přeci hudba není. Hudba jsou příběhy. Příběh o tom, že někdo strašně pilně cvičil jeden stupnicový běh, aby ho pak zahrál pětkrát za sebou je nudný.

Beru blues jako východisko, držím se ho a mám pocit, že i když hraji jazz nebo rock, je to tam stejně cítit. Mění se zvuk, harmonie, aranžmá, ale ten základní pocit blues mám při hraní pořád a hodně mi to pomáhá. Znáte to. Co se v mládí naučíš, to z vás už nikdo nevytluče.

 

Jak velkou roli hraje ve vaší hře improvizace?

 

Samozřejmě jednu z hlavních. Někdy si asi vybírám dost velký prostor, ale o to přeci jde. Na téhle muzice je krásný to, že improvizujete, ale když se vám něco povede, můžete to zahrát vždycky stejně, když chcete. A když ne, tak si to změníte a nikdo se tomu nediví. Je v tom naprostá svoboda vyjadřování.

 

Mají dostatek prostoru k improvizaci i ostatní v kapele?

 

Sóla si zahrají všichni, ovšem někteří, zejména rytmika musí víc sloužit. Já umím také sloužit. Aspoň si na mne nikdo nestěžoval, že nehraji dobře doprovod. I to mně baví, vnášet do hudby řád, formu a být oporou ostatním. Vyžaduje to kázeň a mít radost z toho, že to šlape.

 

Setkal jsem se několikrát s názorem, že vaše hra působí akademickým nebo chladným dojmem.

 

                Myslíte moje hra, nebo já sám. To je trochu rozdíl. Pokud jde o můj vizuální projev, na to už se mě někteří novináři ptali a zdá se, že tam mám značné rezervy. Pokud by se jednalo o vlastní hru, tak bych řekl, že se jedná o typicky českou mycí linku. Když někomu nemůžete vytknout technické nedostatky, ani chyby v harmonii, rytmu, v improvizaci, tak musíte najít něco co nemá objektivní podstatu, ale o to hůř se takové výroky vyvracejí. Možná si někteří lidé myslí, že když vydávám učebnice a učím, mám sklon k akademismu. To je ale hluboký omyl. Jsem naprostý samouk a na akademickou půdu jsem vstoupil až nyní. O blues už tady bylo řečeno, že je to hudba založená na citu a prožitku a jsem si jist, že lidé, kteří chodí na moje vystoupení tam určitě nepřišly obdivovat moji techniku nebo můj vohoz.

Vzpomínám si, že Claptonovi vyčítali že hraje moc pomalu (slow hand), a Laughlinovi zase že hraje pořád moc rychle. Vždycky se najde dost lidí, kteří vědí všechno nejlíp. Jenom nechápu proč si tedy nevezmou nástroje a neukážou nám, jak se to má dělat.

                Lidé také neradi slyší, že nějaký umělec musel na sobě hodně pracovat. Mají raději povídačky o zázračných dětech a tzv. božích lidech. O mně se ví, že o muzice dost přemýšlím, ale to, že se muzikant vyzná v harmonii neznamená že přišel o svůj cit a intuici, ale že zhodnotil svůj talent. Chci tím říct, že práce bez talentu je k ničemu, ale že talent bez práce je promarněný.

 

Možná na tenhle názor má taky vliv to, že nejste zrovna typický rocker, působíte spíš klidnějším dojmem.

 

                Showman tedy zrovna nejsem a nedělám hudbu pro lidi s absolutním zrakem. Nemám rád nervózní lidi, a tak se snažím vypadat klidně, a neotravovat ostatní svými problémy. Emoce jsou pro život strašně důležité, je to velká hybná síla. Ale na druhou stranu je dobré je kontrolovat, správně je nasměrovat, a to i v muzice. Když vidím, jak se někdo při hraní totálně odváže a podléhá sebeklamu, že právě teď je to super, ale vy přitom slyšíte, že je úplně mimo, nemůžu ho brát vážně. Cit a rozum by měli být v rovnováze. Vím sice, že na většinu lidí to zabírá a mnoho muzikantů ten vodvaz předstírá. Kolikrát by stačilo málo. Udělat nějakou roznožku, pohodit hlavou, aby vám to lidi jako uvěřili, ale mě tyhle fóry přijdou tak laciný a zbytečný že se tomu snažím spíš vyhnout. Krom toho se musím koncentrovat na muziku a nic podobného mě ani nenapadne. Hudba má především spirituální rozměr, a proto být po koncertě vyskákaný, ještě o ničem nevypovídá. Poznám že jsem odehrál dobrý koncert tím, že jsem po něm psychicky unavený, jako bych byl prázdný. Můj duševní potenciál je skoro na nule. Tento stav může trvat i několik hodin.

Vím ale, že dělám při hře mimoděk všelijaké grimasy, takže moje fotky z živého hraní jsou z 90% nepoužitelné. Tímto se omlouvám všem fotografům, kteří na mne zbytečně vyplácali fotografický materiál. Nemůžu za to.

 
 
 

Zmínil jste se o své pedagogické a publikační činnosti. Jak jste se k ní dostal a co pro vás znamená?

 

                To mělo trochu jiný důvod. Když jsem začínal, tak jsem potřeboval informace, ale ty prameny tady nebyly. Pokud někdo něco sehnal nebo objevil, tak si to nechával pro sebe ato mi přišlo trochu nefér. Říkal jsem si, že jestli někdy zjistím, jak to vlastně v téhle muzice funguje, nebudu s tím dělat tajnosti. Takže jsem to udělal, i když se necítím jako nějaký učitel nebo pedagog, to určitě ne. Spíš jsem jen posbíral materiál a informace a hodil jsem to na papír. Aby bylo jasno, to všechno ještě není muzika to jsou jen prostředky: stavební prvky, technologie, systém, struktury a tak. Tu muziku z toho už musíte udělat sami. Ale čím víc toho víte, tím jste ve svém vyjadřování svobodnější.

 

Myslíte, že dneska mají mladí muzikanti lepší podmínky, než v dobách vašich začátků? Má někdo z nich šanci výrazněji promluvit do vývoje hudby?

 

Podmínky mají nesrovnatelně lepší, ale vše se odehrává v jiném prostředí, a tak je těžké srovnávat. Mají lepší přístup k informacím, k nástrojům, všechno můžou vidět na vlastní oči, mají k dispozici všelijaké školy... Ale ten talent tam být musí, to se nedá vydřít. Předpovídat nějaký vývoj je hrozně riskantní, protože se můžete strašně splést. Posouvá se to jak hráčskou technikou, tak vybavením, elektronikou atd., ale myšlenkově už tolik ne. Jsou různé pokusy čerpat třeba z jiných oblastí, z vážné hudby nebo zase naopak z lidové, některé kapely mi dneska připadají, jako když hrají dechovku na elektrické nástroje. Faktem je, že to o čem jsem právě mluvil plus současné technické prostředky (synthesizery, počítačové technologie - multimedia) zpřístupňují hudbu stále většímu počtu lidí. Dříve se každý, kdo chtěl dělat muziku, musel nejdříve naučit pořádně hrát na nějaký nástroj. To jak víte trvá mnoho let a za tu dobu už každý něco pochopil. Dnes může každý sedět u počítače „konstruovat“ hudbu a tvářit se jako skladatel. Nic proti tomu od toho to je, ale hodně bude záležet na rozlišovací schopnosti sdělovacích prostředků, gramoprůmyslu a trhu vůbec. Obrovský nárůst provozování hudby prostřednictvím zvukových medií a snaha velkých vydavatelů vydělat za každou cenu vede k jisté devalvaci hudby. Někdy už nevíte kam byste se před tím schoval. Boj o zrno je stále tvrdší a o to těžší je získat s nekomerční muzikou nějaké to místečko na slunci. Takže si myslím, že hudby bude čím dál víc, ale té mimořádné spíše méně.

 

                Miloš Latislav - Rock & Pop září 1996

(Tento rozhovor není redakčně krácen)