Rozhovor: Luboš Andršt Blues Band a Peter Lipa - 1982

 

(Pozn.: všechny rozhovory před rokem 1989 působí více či méně strojeným a nepřirozeným dojmem. Bylo to způsobeno tvrdou, několika stupňovou cenzurou. V rozhovorech se nesmělo objevit nic kritického k politickému řízení kultury ani k jejímu praktickému uplatňování. Také se žádným způsobem nesměla propagovat angloamerická hudba a nic co by se mohlo vyložit jako kritika socialismu. Vlastně jste nemohl říct to, co jste nejvíc chtěl a tak se rozhovory točili okolo banálních záležitostí a spíše věcí nezajímavých. Ostřejší vyjadřování bylo zapovězeno a možnost autorizovat text minimální. Přesto tyto rozhovory obsahují reálná fakta a jsou dokumentem své doby).

Sotva dva roky působí na naši scéně Blues Band Luboše Andršta s Peterem Lipou a k překvapení mnohých se zdá, že právě on je typem kapely, jaká u nás chyběla. Přitom bluesová vlna se přes tuzemská pódia převalila už koncem šedesátých let, a tak i na 1. beatovém festivalu vystoupila zajímavá bratislavská kapela Blues Five, v jejímž středu stál stylově čistý zpěvák Peter Lipa. Jen o málo později na sebe začal upozorňovat vybroušenými kytarovými sóly jiný vyznavač blues - Luboš Andršt. V dalších letech se oba věnovali různým projektům, Andršt hlavně jazzrockovému Jazzu Q a vlastnímu Energitu, Lipa si vydobyl pozici jazzového zpěváka číslo 1. Ale i v téhle aktivitě oba stavěli na základech svých bluesových zkušeností.

Zhruba po deseti letech; v roce 1978, se oba setkali na koncertě v pražské Lucerně, a právě tenkrát vznikl nápad sestavit čistě bluesovou kapelu. Jenže od té doby trvalo ještě dva roky, než se dostali k jeho realizaci.

 

ANDRŠT: Já jsem ani nepočítal s tím, že by se Blues Band někdy vyvinul do podoby normální kapely. Každý z nás někde hrál, myslil jsem spíš, že bude pro všechny jenom takovým koníčkem, zahrát si občas něco podle chuti. V tom smyslu jsem také už tenkrát mluvil s Honzou Kubíkem. Chuť do blues měl, ale taky spoustu závazků a nebyl by to stihnul. Po dvou letech se však Honza z ničeho nic ohlásil - a ne sám, dokonce spolu s Gumou Kulhánkem. Bylo to právě ve chvíli, kdy jsme s Energitem končili, každý měl nějaké vlastní plány, téměř se nehrálo a už vůbec nezkoušelo . . .

LIPA: To byl pro vznik kapely ten nejdůležitější moment. My s Lubošem jsme byli rozhodnuti, teď přišel Kubík s Kulhánkem, potom jsme jen doplnili Ondřeje Konráda na foukací harmoniku a bubeníci se trochu střídali. V létě 1981 s námi začal hrát Milan Vitoch.

 
TEN UMÍ TO A TEN ZAS TOHLE
 

Většina členů skupiny jsou známí a vyhledávaní hudebnici. Hrajete ještě s někým , dalším?

ANDRŠT: Já, si občas zahraju v duetu s Hráškem nebo Viklickým, sem tam mě někdo pozve - třeba na koncert s Jonášem. Kubík hrává s Gera Bandem, Kulhánek chodí natáčet do studií, Vitoch má ještě SHQ, Gera Band a hrává s Viklickým, Ondřej taky občas točívá ve studiu . . .

LIPA: I já mám tu a tam nějaké závazky na Slovensku, ale dohodli jsme se, že Blues Band je pro nás to hlavní a všechno ostatní se tomu musí podřídit.

Kouzlo takové kapely spočívá v tom, že do ní každý člen přispěje něčím jiným. Myslíte, že by se vám podařilo charakterizovat, co kdo do kapely přináší?

ANDRŠT: Každý dává to, co umí. Já třeba harmonizuji a dělám aranže.
LIPA: Guma hraje fantasticky na basu!

ANDRŠT: Vitoch má výhodu v množství zkušeností, protože hrál jak jazz, tak třeba i s Neckářem, kde byla pevná aranžmá. Honza Kubík je emotivní hráč, který všemu dává nahoře takovou špičku . . .

LIPA: . . zvláštní, osobitý . . .

ANDRŠT: Ondřej má tu přednost, že vlastně nic jiného než blues neumí, takže tím pádem je na něj spolehnutí, že tam bude vždycky to, co tam patři.

Máte u některého z členů potíže s tím, že toho umí příliš moc, takže se vám v blues objevuje i něco jiného?

LIPA: To je třeba to Lubošovo harmonizování Ale já to nemyslím vážně. Dneska jsme už všichni tak daleko, že cítíme, že to tak má být.

ANDRŠT: Když jsme začínali, měli jsme jeden problém, jestli máme blues harmonicky obohacovat, nebo hrát v původním stavu. Já jsem by1 pro harmonizování, Kubík taky - ten má blízko k jazzu - ale výhrady měli Ondřej s Gumou. V některých věcech jsme se dostali k tomu, že si přece jenom harmonizuji po svém, a to nám asi dává náš specifický zvuk, i když to vyplynulo samo, mimoděk, aniž bychom si dávali nějaký konkrétní program. Člověk si prostě řekne, hele, tady mám výborný kilo, proč ho tam nezahrát, když to tak cítím, a ti ostatní to vezmou. Na druhé straně se i s tímhle musí zacházet citlivě a dneska, po téměř dvou letech víme, že je pro nás nejlepší kořenit jazzovými prvky střídmě a především v rytmice to chce jednodušší hraní, tvrdší přístup a taky některé skladby se tomu harmonizování tvrdě brání, tam by to bylo znásilňování.

LIPA: Především nejsme jazzová kapela, jak si pořád ještě dost lidí představuje, ale bluesrocková. Ty jazzové momenty se tam logicky objeví, protože to všechno má k sobě hlízko, ale ta rockovost určitě silně převažuje." ANDRŠT: Třeba skladby, které jsme zpočátku brávali swingově na čtyři, děláme teď spíš jako shuffle a když nad tím Kubík vaří jazzové nudle, dostane to naopak větší napětí. Kam to přiřadit? K tomu, co si představuji pod pojmem rhythm and blues, tedy k rockové muzice na bluesovém základě, kde si i sólista s jazzovým vybavením najde svůj prostor.

LIPA: Když máme pocit, že některá věc potřebuje právě jednoduchost, sugestivní až monotónní, tak ji prostě hrajeme tak.

Pro škatulkáře to asi představuje hlavolam. Co tomu říkají posluchači?

ANDRŠT: Na nás chodí publikum různých věkových kategorií - od úplně mladých až někam po čtyřicítku, padesátku.

LIPA: Nedávno, už nevím kde to bylo, přišlo dokonce pár lidí v oblecích a s kravatami, až jsme z toho byli vykulení, a přitom se viditelně bavili, stejně jako rockové publikum, což je v každém případě vždycky většina našich posluchačů.

ANDRŠT: Někdy hráváme i v menších jazzových klubech, ale většinou v divadelních sálech, kam by se jazzová skupina těžko dostala, a máme za sebou i hodně úspěšná vystoupení pro tisícovky lidí na Rockové lyře, v Moravském Písku, Chvaleticích nebo v Lucerně... A repertoár přitom zůstává pořád stejný.

LIPA: Prostředí a atmosféře se přizpůsobujeme jen mírně v interpretaci. Většina skladeb obsahuje místa pro improvizace, jinými slovy, hrajeme pokaždé trochu Jinak. Nálada v malém klubu, je volnější a dává větší prostor improvizovat, než jaký je během třičtvrtěhodinového bloku v rámci velkého festivalu. V tom prvním případě se hraje lépe ve smyslu tvořivém, v tom druhém musí kapela chytit publikum hned v úvodu, není čas na to si zvolna vytvářet atmosféru, protože právě když se dostanete do tempa, váš čas vypršel a přídavky jsou omezeny... My hrajeme většinou delší, desetiminutové skladby, v nichž se všichni sólisté střídají, což je pro posluchače přece jen trošku náročnější než čtyřminutové, proaranžované písničky a to, že jsme i s tímhle přístupem uspěli, bylo pro nás nesmírně povzbudivé.

ANDRŠT: Asi to bude tím, že blues je ohromně sdělná hudba. Honza Kubík říká, že je to jazz, na který chodí nejvíc lidí.

A co ortodoxní bluesoví fanouškové?

ANDRŠT: Zpočátku jsem slyšel hlasy, že hrajeme moc jazzově. Jenže je nejasné, co si bluesoví puristé pod blues představují, někdy je to trošku ta stará anglická modifikace typu Mayall a podobně, jenže vše je dál a i do blues se dostaly nové prvky. Konec konců tehdy ten Mayall taky přinášel něco jiného než je muzika á la Sonny Boy Williamson. Zdá se, že jsme některé i z těch zatvrzelejších přesvědčili.

LIPA: Ve Zlíně, kde jsme hráli už víckrát, je například takový fan klub, a ti kluci za námi jezdí po jižní Moravě . . .

Co vlastně tvoří váš repertoár?

LIPA: Je to zatím tak půl na půl – polovinu tvoří vlastní, a polovinu převzatý repertoár: třeba Tobacco Road nebo Hootchie Cootchie Man, takové ty bluesové skvosty, ke kterým se člověk rád vrací a které si stejně přearanžováváme k svému obrazu, pak hrajeme trošku zeswingovaný rock and roll Kansas City s Lasicovým textem a ještě nějakou tu dvanáctku. Vlastní věci mají vždycky zvláštní historii. Třeba skladba Pod bránou měla napřed funkový rytmický základ, zpočátku jsem na to zpíval běžnou dvanáctkovou melodii s anglickým textem, pak jsme do toho převzali melodii i slova, které kdysi dávno napsal jeden můj bratislavsky kamarád, a ono to šlo docela dobře dohromady. Jiná skladba vznikla tak, že Luboš chtěl udělat blues v jiné, nedvanáctitaktové formě. Rozhodli jsme se pro celkem běžné schéma AABA, všechno po osmi taktech, tak to někdy dělává například Charles. Na prvních koncertech jsem zpíval prozatímně právě jeden z Charlesových textů, pak jsem to celé da1 Lasicovi k otextování a mezitím Luboš zase obohatil harmonie, takže dneska je to kompletně původní věc - Blues o nejistém návratu. Takhle podobně probíhá náš tvořivý proces.

Máte představu, kam se ten váš tvořivý proces má řítit?

ANDRšT: Ty věci se pohybují samy od sebe. Dost dobře si nemůžu sednout a říct, že napíšu nějakou dvanáctku. Nebyl by to přirozeně žádny problém, ale připadalo by mi to absurdní.

LIPA: Všechny kapely ve kterých jsem byl jsem se snažil někam směrovat nebo táhnout, Ale tady mám pocit, že v muzice, kterou děláme, jsme všichni dokonala doma, a tak tomu prostě nechávám volný průběh.

ANDRšT: Některé skladby přinesu na zkoušku pevně zaranžované, jiné doděláme společně a často i v době, kdy už je hrajeme na vystoupeních. Najednou zahraje někdo něco, co se dodatečně stane pevnou součástí aranžmá. Pouze se přidržujeme hudební formy, ale pořád tady zůstává volný prostor pro improvizaci, a to dodává celé věci na spontánnosti. Myslím, že to je třeba zachovat, i když to může přinášet drobné výkyvy a trochu nahodilosti. Ale nahodilost je přece všude, v životě i v přírodě. A nás baví nejvíc, když kdokoliv má i při koncertě možnost zahrát něco nového, co ho zrovna napadlo. A tahle nálada se pak přenáší i na obecenstvo.

 
Jak to vlastně je
 

Blues Band Luboše Andršta a Peter Lipa ( jak se kapela skutečně jmenuje) dostane letos na dort dvě svíčičky, a i když během, toho prvního roku své existence hrál dost sporadicky, přece jen už má za sebou pár desítek koncertů, televizní vystoupení v TKM i Studiu M a zvolna si buduje vlastní publikum. Prozatím bez desek i rozhlasu, jen kvalitou a přesvědčivostí koncertního výkonu; o to je to publikum cennější. Návštěvnici koncertů se přesvědčují o tom, že blues zdaleka není věcí minulosti, tradicionalismem nebo retrem, ale že tahle jazzu i rocku nejvlastnější Forma žije pořád dá1 a neztrácí nic ze své sily, naléhavosti i atmosféry uvolněnosti a legrace. To, že Andrštův Blues Band zní jinak než kapely šedesátých let, je přirozený vývoj věcí, v opačném případě by skutečně šlo spíš o revivalismus. Blues Band je sdružením hudebníků, kteří ve svých začátcích z bluesové hudby vyšli, ale kteří se dlouhá léta zabývali muzikou, která se samotným blues souvisí někdy víc, jindy méně – rockem, jazzem, fusion – a vracejí-li se dnes ke své staré lásce, není výsledkem jejich hudby nějaké pietní oprašování, ale plnokrevná podoba současného blues, obohaceného právě o ty prvky, s nimiž členové skupiny přišli během svého muzikantského života do styku. Zdá se, že právě tohle je jejich hlavní devíza.

Andrštova kapela se v blues pohybuje se samozřejmou vo1ností. Na jedné straně se přidržuje jednodušších prvků a spontánně se položí do tvrdé dvanáctky modelu Muddyho Waterse, na druhé straně s odpichem zahraje funky, rytmizované latinky, Lipa tu najde prostor k odvázanému scatování, Kubík k volnému, téměř freejazzovému sólu, Andršt napíše harmonicky náročné, a přitom naprosto přehledné blues a tak dá1 a tak dál. Společného jmenovatele má tohle všechno jediného: strhující, impulsivní interpretaci, vypjaté sólistické výkony, vlastní, osobitý zvuk kapely, se silným stylovým prvkem Kulhánkovy bezpražcové baskytary, neobvyklými unisony saxofonu a foukací harmoniky, Lipovým expresivním zpěvem s obrovským aparátem výrazových prostředků a Andrštovou zpívající kytarou, snoubící pevnou bluesovou frázi s nesčetnými "zatáčkami", tónickými vybočeními, které při vší své složitosti hladce zapadají do bluesového podkladu rytmiky. Diváci při koncertech téhle kapely málokdy vydrží klidně sedět – bluesbandový stroječek je během programu rozpumpuje k spontánnímu rytmickému tleskání i kolektivnímu zpěvu na konci koncertů, takže vznikne nálada báječně uvolněná a v rámci tohoto "odvázání se" si většina posluchačů ani neuvědomí, že za ty dvě hodiny spolykala slušnou dávku náročných jazzových prvků.

 
PLÁNY A VÝHLEDY
 
První kroky jsou za vámi, co bude dál?

ANDRŠT: Především chceme hrát, jak nejlépe dokážeme. Koncertovat protože v tom je naše hlavní těžiště.

LIPA: Živé hraní je to, co dělá Blues Band, Blues Bandem. Nemáme-li žádné rozhlasové snímky, museli jsme i všechna televizní vystoupení hrát rovnou naživo, což je pro nás lepší, i když to s sebou nese problémy se snímáním zvuku.

ANDRŠT: Ovšem mimo Studio M, kde je větší časový prostor, se skladby musejí krátit. Tenhle problém budeme mít i v rozhlase, a zkracování se musí dělat hodně citlivě, protože část našeho hraní jsou sólové improvizace, na které potřebujete trochu víc, než pár sekund. Z toho důvodu je nám jasné, že se nikdy nemůžeme stát rozhlasovými hvězdami, i když některé kratší skladby by se vysílat daly. Ovšem problémem jsou texty.

LIPA: V původních blues je spousta banalit, které by v překladu asi vypadaly dost divně. A svého textaře vlastně pořád ještě hledáme. (Pozn: anglické texty se tehdy u domácích kapel vysílat ani nahrávat nesměli)

ANDRŠT: Petr docela slušně zpívá i česky, takže v jazyce ten problém není. Otázku dobrých textů se teď snažíme vyřešit, ze slovenských jsou zatím určitě nejlepší Lasicovy.

LIPA: A1e bez ohledu na to je pro nás koncertování to nejdůležitější. V našem případě je nutné přesvědčit posluchače přímým kontaktem, a to se také myslím daří. Jestliže jsme před rokem přijeli do některého města poprvé, bývaly plné tak dvě třetiny sálu, když se tam teď vracíme, je vyprodáno. To je určitě nejlepší způsob reklamy - ti, co nás už jednou viděli, přijdou rádi znova a s nimi další, kteří se od nich o nás dozvěděli.

ANDRŠT: Samozřejmě, že bychom také rádi udělali desky, nejprve singl, pak elpíčko. Přemýšleli jsme dokonce o živém albu, které by zachycovalo, i tu neopakovatelnou atmosféru. Anebo se to dá udělat také jinak. Muzikanti se prostě pozvou do studia, nechají se hrát a magnetofony se přitom točí - třeba několik hodin. Pak se to všechno v klidu poslechne, třeba něco poopraví, přimíchá, a z toho se vybere a sestřihne těch optimálních čtyřicet minut. Pak lze i na desce dosáhnout jisté uvolněnosti, která ve studiu obvykle chybí. Nůžky na střiháni jsou vlastně taky hudební nástroj, a moc důležitý.

Na desku Blues Bandu, která takhle vznikne si budeme muset ještě počkat. Zatím jsme si tutéž metodu vyzkoušeli při tomhle novinářském jam sessionu, při kterém pracovali také především muzikanti, magnetofon a nůžky.

 
Lubomír Dorůžka – Melodie 6 / 1982