Rozhovor: Energit ,Melodie 7 / 1977

Rozhovor: Energit - Improvizace energické, ale i lyrické

Ty tam jsou časy stylového puritánství. Minula doba, kdy se dekadenti tvářili zarputile morbidně, surrealisté se za nejmenší prohřešky proti bretonovskym přikázáním vesele vylučovali z vlastních řad a kdy se jazzmani pohoršovali nad občasnými výlety svých spoluhráčů do krajin rock and rollu.

Právě v muzice je to nejmarkantnější. Posledních deset let se všechno vaří v jednom velikém gulášovém kotli: jazz, pop, rock, folk, jazz rock aneb cokoli chcete. Čistota stylu už snad existuje pouze v oblastech jako italská populární píseň, česká country a western nebo v dixielandu.

Vydělovat z dravého proudu současné světové hudby jednotlivé prameny a za každou cenu je třídit a definovat je prakticky nemožné a konečně i zbytečné. Hudebníci to ostatně pochopili první ze všech (stejně mají z kritického škatulkování dávno jenom legraci) a bez nejmenších výčitek sáhnou kdykoliv po všem, co se jim právě hodí pro své hudební vyjádření. A dobře, že tomu tak je - diky takovému zdravému nahlížení se dnes dějí věci, které nezadržitelně míří k novým objevům, k oživení celé hudební scény a k probuzeni zájmu veřejnosti. Instrumentální skupiny ( co se jim říká jazzrockové) tvoří muzikanti přicházející z rozličných světů. Teoreticky by k sobě neměli mít moc blízko, a přitom si rozumějí až překvapivě dobře. Důvod je prostý - jsou schopni

                VIDĚT DÁL. Osmadvacetiletý kytarista a skladatel Luboš Andršt si to uvědomil někdy okolo roku 1970, kdy dosáhl mistrovství bluesové kytary a začal se vyprošťovat z vlivu B. B. Kinga, Mika Bloomfielda a Erica Claptona a hledat prostředky k volnějšímu projevu. Shodně s vývojem světové moderní muziky (a zcela zákonitě) obrátil svůj zájem k jazzu. Nabídku Martina Kratochvíla ke spolupráci s Jazzem Q velice uvítal, neboť v té době těžko hledal mezi rockovými hráči spřízněné duše. Nechtěl se však stát pokračovatelem mainstreamových kytaristů typu Wese Montgomeryho nebo Kennyho Burrella (od nichž se ovšem také učil), brzo pochopil, že jeho cítění je jinde, v historicky mladších trendech. Začal si všímat Larryho Coryella, uslyšel Surmanovo LP Extrapolation s Johnem McLaughlinem a jako na většinu mladších hudebníků na něj obrovsky zapůsobily první elektrické desky Milese Davise. Když v roce 1973 odcházel z Jazzu Q, věděl, že chce hrát muziku ovlivněnou ze všech stran ( přestože fluidum Mahavishnu Orchestra na něm zanechalo silné stopy, ale konečně na kom ne), která ale bude mířit k vytváření co možná nejvlastnějšího výrazu.

HRAJ, CO CÍTÍŠ - Když TO NECÍTÍŠ, TAK NEHRAJ poradil dobrácky Lubošovi jeden z našich nejlepších jazzových kytaristů, když se ho Andršt přišel zeptat na věci, které mu ležely v hlavě. Existenci podnětné knihy George Russella Lydický koncept v tonální organizaci mu ovšem zatajil.

Andršt: "Pořád jsem přemýšlel, čím to je, že může třeba Davis hrát ve skladbě předznamenané v C dur sólo např.: v G. Něco jsem objevil sám, ale doopravdy mi pomohl až Vladimír Tomek. Ten mi ukázal používání starých církevních stupnic jako princip modálního hraní, o kterém jsem jenom matně cosi tušil. A taky mi půjčil Russella. Myslím si, že tyhle znalosti by si muzikanti neměli nechávat pro sebe, ale že by je měli předávat dál. Teorie to jsou prostě stavební kameny, i když cit a hudební intuice zůstávají a jsou rozhodující. Někdo by mě1 konečně napsat učebnici protože pak by se nemohlo stát to, co mně a mé generaci, že mladí hráči zdlouhavě a zbytečně namáhavě objevují dávno objevené. To jsou také příčiny toho, že naše muzika nedrží krok se světem. Když jsem se těmito věcmi začal zabývat, všechno mi jednoznačně ukazovalo cestu k jiné hudbě, než jsem hrál dosud, a začal jsem se tedy rozhlížet po muzikantech, se kterými si budu mít co říct.

ZAČALO TO RÁNEM Andrštovou kompozicí (zaujala mimochodem svou lyrickou zamyšleností, typickou pro další Andrštův autorský vývoj), kterou na 2. pražských jazzových dnech volně improvizovalo kvarteto Andršt, Viklický, Kořínek, Vejvoda (kytara piano - basa - bicí) a jejíž podmanivá nálada (viz LP Energit) okouzlila publikum i recenzenty. Co však bylo nejpodstatnější, byl tu impuls a přelétaly jiskry nakažlivé tvůrčí atmosféry mezi muzikanty. V Emilovi Viklickém rozpoznal Andršt okamžitě hráče podle svých představ; zvolna se rodí Energit. Pro přesnost - skupina tohoto jména už ovšem rok fungovala v pražských klubech a s Andrštem v ní hrály zbytky rozpadlého Flamenga. Teprve na podzim roku 1974 se formuje kapela do podoby, kterou dobře známe: přichází typicky rockový silový bubeník Karel Jenčik z pražského Benefitu, baskytarista Jan Vytrhlík se zkušenosti ze souboru Jazz Nova, v němž hrála většina dnešního Impulsu, a vedle Viklickeho další jazzman, saxofonista Rudolf Ticháček, rovnou z SHQ Karla Velebného.

Pokud se o sestavě, která hrála Ráno, mluvilo jako o jednorázovém extempore, tohle už byl jasný program. Viklický a Ticháček platí za ortodoxní jazzmany komorního charakteru a jejich přítomnost v kapele plné drátů a reproduktorů, hrající v decibelové intenzitě parní mlátičky, znamená mnoho, pro jazz i rock. Nejprve tu ovšem byly dohady o tom, zda to všechno pěkně rychle nezhasne a jak vůbec může proběhnout

VZÁJEMNÁ AKLIMATIZACE V zásadě je to velice zvláštní symbióza - za tři roky společného působení neztratila ani jedna strana nic ze své osobitosti a kmenové příslušnosti. Ani Viklický, ani Ticháček se nestali Tvrdými rockery a mimo Energit hrají oba dva svou muziku. Viklický v triu SHQ, s vlastním triem, v big bandu Národního divadla, kde hraje společně s Ticháčkem, jenž zase vystupuje se svým kvartetem Trust. Naproti tomu Andršta nezačal zajímat mainstreamový jazz ani velkokapelový swing, a přitom, což je příznačné, hrají tihle všichni spolu hudbu založenou na korespondenci, respektování a chápání hudebního myšlení každého hráče. Jak to jde dohromady, charakterizuje Emil Viklický jako

POVÍDKY Z JEDNÉ A DRUHÉ KAPSY Především on a Rudolf Ticháček přišli k něčemu novému, do té doby nebyli zvyklí na silně amplifikovanou kapelu a vlastně ani jeden z nich neměl valné zkušenosti s elektrickými nástroji. Ticháček zpočátku používal mikrofonem snímaný tenorsaxofon (hraje na něj také na první LP desce Energitu), postupem času vyrobil snímač a oktávový dělič a přešel na sopránku. Ticháček: "Přišel jsem na to, že se k téhle muzice hodí električtější tón a sopránsaxofon je pro mě výhodnější. S děličem se místy blíží polohám i témbru tenora a je technicky pohyblivější . . . mimochodem (tváři se tajemně) pracuji doma na tajné zvukové zbrani: A jelikož je inženýr-elektrotechnik, není proč nevěřit. Pro Viklického znamenalo hraní v jazzrockové skupině dávat zkraje pozor na tvoření frází, jinak jako příležitostný bluesový pianista (ještě než se seznámil s Andrštem obdivoval jeho bluesové improvizace a chtěl si s ním zahrát) a v patnácti letech dokonce člen olomouckého big beatu Démoni neměl k rockovým kořenům tak daleko. Oba dva pak tvrdí, že vlastně hraji totéž, co v jazzových skupinách, snad jen že tady je v jistém smyslu větši volnost. "Jazz," říká Emil, "obyčejně víc staví na harmonii a i když skladbu dokonale znám a uvolním se, pořád na harmonii musím myslet, kdežto jazz rock je emotivnější. Ohromně moc záleží na vzájemném porozumění, zachycení nápadů spoluhráčů, maximální komunikaci uvnitř kapely."

JE TO LOGICKÝ VÝVOJ pokračuje Rudolf Ticháček, "na celém světě si moderní jazzoví hudebníci rádi zahrají takovouhle muziku, vždyť k ní mají opravdu blízko. Začalo to někdy po roce 1960, když Davis vydal album Kind of Blue, i když tam se to projevilo jen v melodických nástrojích. Ostatně si myslím, že jazz šel dopředu právě díky melodickým hráčům, v rytmice byl rock dál. Na té desce se oproti swingové hudbě začalo dít něco úplně nového, Davis se tam pohybuje v modech, každou stupnici pojímá tak, aby do ní byly zařaditelné bluesové tóny - například ve stupnici se dvěma b na určitých místech ještě další béčko přidává a dostává se do jiného modu, třeba z dórské stupnice až na frygickou.

To všechno znamenalo pro melodické nástroje úplnou revoluci - začalo se hrát daleko volněji, a to nejen v tónovém výběru. Swing, to jsou závody v rychlosti, jde vlastně jen o to, jestli vyberu zatáčku nebo nevyberu, kdežto při modálním hraní mohu na chvíli úplně přestat hrát, harmonicky vybočit, pak se zase vrátit, vygradovat, některé místo zdůraznit atd. Tím pádem - i když to trvá - není tak silná závislost na vzorech jako dřív, každý má větší možnosti se sám rozvíjet."

A co Bitches Brew? "Všemu jsem na první poslech moc nerozumět, ale především jsem měl pocit, že se zase v muzice něco děje: A Andršt dodává: "Měl jsem radost; že to všechno spěje k rockové rytmice. Potvrzovalo to jen vývoj, který jsem si přál, ve který jsem věřil. Ticháček: " Pokud se týče samotného Davise, on tam opravdu nehrál jinak než dřív, to všechno se objevilo už dávno předtím: Pro většinu mladých hudebníků, jak jazzových, tak rockových, to znamenalo hodně pozdní objevení Coltrana...Ticháček: "Šel ještě dál, uvolnil rytmiku. Elvin Jones s ním hrál naprosto nově na tehdejší představy o šlapající rytmice. Vytvářel ohromné plochy a Coltrane nad nimi hrál ve vybraných stupnicích, používal pentatoniky, a dokonce i ragy". V následující hodinové debatě v pražském klubu Juridica se Andršt s Ticháčkem a Milanem Svobodou dohadují o hře vertikální a horizontální i o tom, zda to všechno Davis studoval nebo má geniální instinkt, posléze přejdou na free jazz, ale u něj dlouho nezůstanou, neboť se jím moc nezamlouvá (hájí ho jenom Milan Svobodal!!), až se nakonec celé to povídání, náramně zapálené a tak typické pro atmosféru uvnitř Energitu, mnoha oklikami zase dostane zpátky k problému jazz rocku, což uzavře Rudolf Ticháček: "Hodně jazzmanů ještě pořád pokládá jazz rock za levný big beat. Myslím si však, že se tenhle názor postupně mění. Díky tomu, že s Lubošem hraju já a Emil, se na něj, a nakonec na celou tuhle muziku začali dívat jinak a rivalita už pomaličku mizí "

MÍSTO NA SLUNCI naší hudební scény si musel Energit vybojovat tradičně perně. Pražské publikum, které si už po staletí udržuje prioritu v určování kvality (a bohužel i módy) a jehož mínění by si měli mnozí dramaturgové všímat víc protože s tou kvalitou je to přece jen častější, považuje Energit za tu nejvyšší špičku. Je jisté, že hlavní příčina uměleckých úspěchů tkví v silném obsazení skupiny. Trojice Andršt-Ticháček-Viklický představuje nejvyšší nástrojové mistrovství a náklad superlativů, kterými je za léta opatřila kritika, už pomalu ani neunesou. Příchodem bubeníka Jaromíra Helešice (hraje s kdekým - jak na to stačí, nikdo neví) se hodně zlepšila rytmika, kterou s ním tvoři vnímavý a stále se lepšící Jan Vytrhlík a příležitostně i percussionista Jiří Tomek, Energit si navíc dopřává nezvyklý luxus v podobě druhého klavíristy ( v případě, kdy se koncerty SHQ kříži s Energitem) v osobě dirigenta pražského big bandu Milana Svobody. Je ovšem samozřejmé, že seskupení perfektních hráčů ještě nemusí dávat dohromady perfektní hudbu, k tomu je zapotřebí ještě cosi navíc. Na příklad

NÁZOR, PŘEMÝŠLIVOST A CIT (Bez názoru se moderní muzika, ve které o něco jde a která vlastně - objektivně vzato - nemá šanci na komerční úspěch (což je případ ryze instrumentálních, jazzových a jazzrockových skupin), vůbec nedá dělat.. bez pevného stanoviska by byl Luboš Andršt už dávno někde v doprovodných skupinách populárních zpěváků, nebo v lepším případě by hrál rock. Bez přemýšlivosti by nikdy nedošel k muzice, kterou hraje a kterou ještě chce hrát, nelámal by si hlavu s hudební teorii ( na rozdíl od mnoha klasicky vzdělaných hudebníků ji doopravdy využívá) a zůstal by kdesi v půli cesty jako hodně rockových muzikantů, kteří právě jeho přemýšlivost nemají. Kdyby v sobě nemněl tolik muzikantského citu a smrtelně vážné hudební zanícení, těžko by dokázal hrát takovou hudbu, jaká v těch nejlepších okamžicích Energitu. náhle vyplyne na povrch: plnou krásných nálad, vypjatých, jiskřivých a strhujících, momentů, kdy mezi muzikanty létají nápady jeden za druhým. A kdyby nebyl osobností, která k sobě přitahuje osobnosti sobě rovné i vzácně se doplňující, jako jsou Ticháček a Viklický.

Opisovat slovy hudbu Energitu se raději nepokoušejme, těžko by to dopadla dobře. Muzika založená na obrovských improvizačních schopnostech, technicky všestranných hráčů. je od toho, aby se poslouchala, a ne aby se o ní četlo, její atmosféru může zachytit každý posluchač, který je ochotný nechat se do ní vtáhnout. Není to tak těžké. Jako u každé dobré hudby.

KAM AŽ DOJDOU členové Energitu ve svém úsilí, bude jistě hodně zajímavé, neboť se zdá, že během posledního roku se začíná hudební struktura jejich skladeb proměňovat, má tendenci k dalšímu zjemnění a očištěni, jak to naznačilo na letošních jazzových dnech akustické duo Andršt-Viklický, oba jak to mohli návštěvníci jedné dubnové soboty pozorovat v pražské Redutě, kde při neúčasti bicích vznikaly až neuvěřitelně krásné věci a kde rock se vlastně nenápadně zcela vytratil. Andršt by rád natočil novou LP desku u Pantonu, na které by se už asi leccos zajímavého mohlo objevit. Například akustická dua. Obrací svůj zájem k akustické kytaře a rád by příležitostně vystupoval sólově nebo v menších seskupeních, podobně jako s Viklickým v Lucerně. Nepřestává se zajímat o skladatelské techniky moderní vážně hudby. zajímají ho Shakti a Ralph Tawner, ale také lgor Stravinskij. Když se ohlíží nazpátek, je k sobě kritický, ale - a to je sympatické - nijak se od svých dřívějších věcí nedistancuje. ,,zatím mě žádný stav neuspokojil, všechno, co jsem dělal dosud, ať si a tom myslím co chci, bylo pro mne důležité. Materiál, se kterým dnes pracujeme, tedy myslím čistě hudební materiál, není zdaleka vyčerpán. Obecně se zdá, že v hudbě bude ve smyslu pokroku moderní muziky dovoleno všechno.

KDE JSOU PROBLÉMY naší jazzové, rockové aj. hudby, to je otázka, která chtěj nechtěj vždycky přijde na přetřes, když člověk chvíli mluví s muzikanty téhle oblasti, Luboš Andršt i Rudolf Ticháček vidí jednu z příčin v nepatrné možnosti vzdělávat se v jazzové teorii, i to, že nejsou praktické učebnic, a oba dva by chtěli toto místo vyplnit. Andršt: Před patnácti lety stačilo rockovým hudebníkům nadšení, dneska je nutné mít ještě něco navíc…

Na cestě za novou českou muzikou došel už Energit hodně daleko a nevypadá na to, že by se chtěl pokorně vracet zpět. Jistě o něčem podobném členové skupiny ani nepřemýšlejí. Uprostřed své živé muziky nemají na takové nápady kdy. 

 
Ondřej Konrád – Melodie 7 / 1977