Recenze: Spíše ano nežli ne, Melodie 1970

Spíše ano nežli ne, aneb F Club 18.9. Framus Five

Nemožno si nevzpomenout starých časů - Framusů je na pódiu skutečně pět! Ke stabilní trojici Prokop - Trnka - Eliáš přibyl Jiří Kysela, který vystřídal Petra Klárfelda. Návrat ke kytaře representuje Luboš Andršt. Jeho přínos je značný - pokud bylo možno sledovat, pak hlavně pro celkový zvuk, širší škálu barvitosti, které se loňskému triu přece jenom tolik nedostávalo. Andršt má krásný skutečně "kingovský" tón, a zvlášť některá sóla jsou skutečné skvosty – frázování, nápady i úměrný počet chórusů, to jsou hlavní plus jeho hry. Je však nabíledni, že Andršt je především sólovým, nikoliv doprovodným hráčem a také jeho sóla vyznívají tisíckrát lépe v blues než ve fastu. Tedy pravý opak druhého sólového hráče, varhaníka Ivana Trnky, o němž sotva mohu napsat něco nového než příjemné konstatování, že zisk kytary mu přináší pohodlnější roli a příznivější výsledek. Trnka je dobrý doprovázeč; v pomalých dvanáctkách hraje někdy delší sóla než je nutné. Co se týče rytmiky - Eliáš vždy byl s bude technicky skvěle vybaveným basistou, jedním z nejlepších v tuzemsku, kterému do dokonalosti vždy chyběly maximálně dva kroky. Zatím je neudělal. Jiří Kysela je rovněž velký technik, coby jazzman se ještě v elektrické hudbě plně nerozkoukal (nerozposlouchal), a tak někdy (ne že by to neuměl) neví, jak co zahrát. Ovšem během svého sóla dokáže udělat dojem na kohokoliv. Zpěvák Michal Prokop nosným, sytým, plným hlasem působí mužně, frázování prozrazuje lásku k hudbě jazzové, barva hlasu k někdejším soulhvězdám, projev míří k modernímu rocku - kupodivu vychází z téhle směsi zpěvák čistý, proti němuž není námitek. Shazuje, to někdy krapet zbytečnou exaltací. Framus Five coby celek – je kapela, o níž se 1ze právem domnívat, že po mylném tápání posledního půl roku, objevila opět smysl vlastní existence. Ovšem nová sestava je vskutku nová, jsou jí teprve tři měsíce, za kterou dobu se nedají čekat zázraky: chybí tedy ještě perfektnější souhra a větší počet nových čísel. Potěšujícím je i čerstvě navázaný kontakt s Josefem Kainarem, text na Město Er je nesporným přínosem. Zvuk kapely těžko s něčím srovnávat, místy snad s obdivovanými Blues Image, občas se najde podoba se starším britským R & B. Rozhodně se nejedná o žádný avantgardní výboj, ale o muziku, kterou si člověk rád poslechne, je-li opravdu dobře zahraná. A k tomu Framus Five schází málo.

 
Ondřej Konrád - Melodie 1970