Recenze: LP Capricornus - Melodie 10 / 1982

Album Capricornus je především tvůrčím činem Andrštovým. Ten je totiž skladatelem i aranžérem všech skladeb a je též hlavním protagonistou interpretace. A budiž řečeno hned úvodem: je dobře, že Andršt tuto příležitost dostal, neboť jeho dosavadní snímková žeň zdaleka neodpovídala jeho významu na naší hudební scéně.

Shodou okolností jsem si v době, kdy jsem psal tuto recenzi, přehrával staré supraphonské album Jimiho Hendrixe. A tak mohu začít tím, že si lze těžko představit větší rozdíl v hudbě, která koneckonců patří do jedné typologické přihrádky. Hendrixova hudba z let šedesátých dodnes působí jako rozbouřený přírodní živel, bomba, jako atentát na klidné životní postoje, dodnes provokuje, šokuje, zneklidňuje. Hendrix posluchače zavaluje muzikantskými nápady i dravými emocemi, hudební proud je permanentním experimentem, v dialektice stálého (vracejícího se, známého) a nového (neznámého) vévodí posledně jmenovaný pól. U Andršta je tomu jinak Dominuje klid - ustálené hudební prvky se vracejí jakoby ve vlnách, dosažená atmosféra je uchovávána a jen pozvolna proměňována.

Úspornost prostředků i nehybnost atmosféry upomínají nejen na podobné vlastnosti hudby takových skupin jako Pink Floyd, Yes či Genesis, ale dokonce na principy tzv. minimální hudby. Až příliš se tu věří nosnosti jednotlivého zajímavého zvuku, akordu, melodické či rytmické figury. Rozhodně bych však nechtěl upřít Andrštově hudbě značný půvab, i když je to místy právě ono zaříkávačské kouzlo orientálně sugestivní monotónnosti. Abych se vrátil k příměru s Hendrixem. Andrštova hudba je lázní pro nervy, je spočinutím. A je zároveň manifestací křehké zvukové krásy, což je něco, čím ani rock, ani jazz právě neoplývají. Někdy ovšem jde až o značnou sladkost (např. Ke konci léta) a v této souvislosti o individuální vkus.

Andrštovi se podařilo pro tuto desku postavit skupinu, jejíž vnitřní soudržnost je pozoruhodná, už to svědči o jeho uzrálém leadrovství. Těžko proto vedle něho někoho zvlášť vyzvedávat, snad bych přece jenom poznamenal, že se mi svým pojetím hry moc líbí houslista Jan Hrubý, který nemálo přispěl ke zvukovému charakteru alba. Stejně tak lze nesnadno říci, která z jednotlivých skladeb, vnitřně si tak blízkých (blízkých, nikoli vnějškově podobných), budí nejhlubší dojem. Možná Dálky se svou zvláštní a naléhavou tajuplností, tvořenou skvělým dramatickým tahem, ten zase vyplývá z nečekané nosnosti jednoduchého motivku.

Jazzrocková syntéza, kterou představuje toto album, je opravdovou syntézou a nikoli nějakým halabala spojením. Nejsou tu švy, jednotliví hudebníci tu nemluví různými řečmi, a tak se posluchači prostě musí zdát, že právě tohle je ta nejsamozřejmější hudba na světě. A tak by tomu mělo být.

Ivan Poledňák – Melodie 10 / 1982