Recenze koncertu Blues Company Ltd. - Melodie 13/1969

Více takových společností

            Myslím, že takových společností, jako je Blues Company Ltd., která měla svoji premiéru 22. května 1969 v Aréně, je u nás stále ještě trochu málo.

Kapela zahájila skladbou My Sunday Feeling z repertoáru Jethro Tull. Pochopitelně bez flétny, takže celkový zvuk byl tvrdší, než na originální nahrávce. Kytara byla trochu jiná, jinak celkově šlo o perfektně odvedenou kopii. Převážnou část produkce tvořily skladby z repertoáru John Mayall’s Bluesbreakers (All Your Love, Hideaway, The Same Way, Stand Back Baby, Kay To Love aj.), mezi které výborně zapadly vlastní věci Bye Bye Baby a Hello Cuby. Koncert byl uzavřen dvěma lahůdkami z alba Undead skupiny Ten Years After: Woodchopper’s Ball a I’m Going Home.

Překvapení, které se očekávalo, se tedy dostavilo; pochopitelně v dobrém slova smyslu. Blues Company Ltd. mají rádi blues a hrají blues. Vybírají si velmi náročný repertoár, co je však hlavní, dokáží ho dobře zahrát. Nabízí se srovnání se skupinou Blue Effect, protože obě skupiny si jsou stylově dost blízké. Je pochopitelné, že Blues Company Ltd. nemohla předvést svůj vrcholný výkon, členové skupiny nejsou tak ostřílení hráči jako Blue Effect, tréma zde zahrála svoji roli a nikdo nemohl předem vědět, že skupina sklidí tak ohromný potlesk. Celkový zvuk skupiny je perfektní, jednotlivé nástroje se netopí v šumu, ve zpětných vazbách a v echu jako je tomu u Blue Effect.

Kytarista Luboš Andršt? Od února, kdy jsem slyšel hrát naposledy Double Time, se rozrostla Andrštova technika do tak ohromných rozměrů, že je to až nepochopitelné. Přitom je to pořád ten tichý, hodný, skromný Andršt, který si šlape nohou svoje osminky, jen tak mimochodem pohazuje hlavou a prsty mu létají po hmatníku kytary. Miky Bláha a Tolja Kohout zdaleka nestojí ve stínu Luboše Andršta. Bláhův zpěv je zajímavý a patrně u nás ojedinělý. Inklinuje k bílému blues, asi tak, jak to známe od P. A. Greena nebo Al Koopera. Když jsem ho poslouchal měl jsem dojem, že zpívá Miky Bláha, a ne, že někdo napodobuje Butterfielda, nebo kohokoliv jiného.

 

Karel Knechtl – Aktuality Melodie 13/1969

 
 
Malá vsuvka od Luboše:
 

vzpomínám si, že jsme spoustu věcí vůbec netušili. Všichni kytaristé včetně Petra Jandy a Radima Hladíka – já taky – jsme tehdy pro vibrato používali výhradně vibrapáku (tremolo). Nikdo do té doby totiž neviděl žádného dobrého bluesového kytaristu živě hrát. Trápil jsem se a lámal si s tím hlavu, protože jsem slyšel, že to není ono. Nebyl to přesně ten zvuk, který jsem znal z nahrávek, jenže jsem nevěděl jak to dělají. Až v prosinci roku 68 na II. Beatovém festivalu jsem viděl bluesovou Holandskou kapelu Cuby & The Blizzards, která tu tehdy jedinkrát vystoupila, než zase spadla klec. Jejich kytarista Eelco Geeling, používal prstové vibrato a já jsem na to koukal jako na zjevení. Všechno jsem ještě jednou skouknul pěkně zblízka na jejich nočním jamu v F clubu na Smíchově.

Celé vánoce jsem seděl s kytarou a cvičil to. Nejtěžší bylo prsty natáhnout tón a pak ho ještě rozvibrovat. Když jsem pak v roce 69 vystoupil s novou kapelou „Blues Company Ltd.“ už jsem měl páku s kytary dole a jako první u nás jsem používal prstové vibrato. Lidi z toho byli u vytržení a všichni kytaristé na tuto techniku postupně přešli. S vděčnosti jsem Cuby & The Blizzards věnoval písničku - Hello Cuby, ale už si ji vůbec nepamatuji.