LUBOŠ ANDRŠT BLUES BAND feat. I.Netzer and Tonya Graves

Recenze: LUBOŠ ANDRŠT BLUES BAND feat. I.Netzer and Tonya Graves - Rock & Pop 1996

 

Gallup Music (čas 47:07)
 
Za poslední rok jsem viděl Blues Band Luboše Andršta živě dvakrát a pokaždé jsem byl poněkud zklamán jistou akademičností a učesaností zejména leaderovy kytary, jak po zvukové, tak herní stránce. Nevím, jestli jsem tehdy špatně poslouchal, ale z alba, zachycujícího současnou podobu kapely, mám mnohem větší radost, než z oněch koncertů. Je pravda, že místy je ze zvuku až příliš patrná studiovost, což je spíš nepopsatelný pocit než exaktní veličina, nicméně správně jiskřivý náboj většina nahrávek má a muzikantské hody jsou často velmi opulentní.

 

Repertoárově tvoří osu alba nejznámější ze známých bluesových standardů Born Under A Bad Sign, Walking By Myself a Sweet Home Chicago, které sice hraje kdekdo,ovšem pravě pro svou všeobecnou známost jsou prubířskými kameny každého Interpreta. Andršt s nimi naložil víceméně tradičně (což je třeba ocenit zejména v případě Walking By Mysel, hardrockověprovařeného Gary Moorem) a vyšperkoval je svými barvitými sóly. Mezi známé kousky, byť z méně ortodoxních bluesových oblastí, můžeme zahrnout i jedinou ukázku Andrštova jazzového „druhého já“ I Ain't Got Nothin' But The Blues a jako protipól Hendrixův Red House, nejdelší, zvukově dobře propracovanou a zároveň nejoriginálněji pojatou položku desky. Jediná autorská skladba, Instrumentálka Latin Boogie již svým názvem naznačuje, že se jedná o další lehké stylové vybočení ze základního zaměření alba, nejen po rytmické stránce, ale i způsobem Andrštovy hry.

Sluší se připomenout další hráče, kteří se podíleli na úspěchu nahrávek. Kromě stabilní sestavy Blues Bandu, bubeníka Jaromíra Helešice a baskytaristy Zdeňka Tichoty + hosta v Latin Boogie, harmonikáře Ondřeje Konráda, to jsou především oba zpěváci, kteří střídavě s kapelou spolupracují i koncertně. Projev v Praze žijící černé Tonyi Graves je vynikající, stylový a velmi autentický. Německý bluesman Ignatz Netzer (kromě zpěvu se místy mihne i s harmonikou a rytmickou kytarou), zdá se mi, poněkud trpí klasickým bílým komplexem a svůj výraz místy přehání (nejmarkantněji je to slyšet v závěrečném duetu obou vokalistů Sweet Home Chicago).

 

Minimum výhrad - skoro maximální spokojenost. Musím to jít při nejbližší příležitosti zase jednou zkouknout živě.

 

**** Ondřej Bezr Rock & Pop 1996