Luboš Andršt - 2006

Rozhovor Praha Music Center 31.1.2006

Autor: Jiří Čáp
 

Andršt (r.1948) je kytarovou legendou. Výraznou stopu zanechal na rockové i jazzové scéně, nejblíž má však k blues. Pokud bych měl někoho v Čechách nazvat Mr. Blues, nikdo příhodnější než on mě nenapadá.  Jeho kytarové mistrovství  je zaznamenáno na 38 albech, z nichž některá tu připomínáme. Dýchne z nich na vás něco, co lze vycítit ze všecho, co dělá i z něj samotného: ohromná poctivost. V říjnu slavil v pražském divadle Archa tento kytarista, skladatel a autor kytarové příručky 25 let existence Bluesbandu Luboše Andršta. Vystoupili s ním mimo jiné zpěváci  Michal Prokop, Peter Lipa, Marta Kubišová a Reesie Davis. Pár týdnů poté jsme se sešli k tomuto rozhovoru. 

 

Vy jste teď slavil 25 let Bluesbandu Luboše Andršta, ale v muzice se pohybujete ještě déle. 

Na profesionální scéně se pohybuju 35 let, na kytaru hraju asi 40 let.

Co Vás k muzice přivedlo, člověk by předpokládal, že táta Vás spíš přivede k hokeji...(pan JUDr. Zdeněk Andršt byl dlouholetým předsedou hokejového svazu).

On se snažil, ale nějak se to nepovedlo. Ještě jako hodně malýho mě vzal v Příbrami na rybník, připevnil mně brusličky šlajfky na boty kličkou. Začal se tam bavit s nějakými známými a já jsem si to okamžitě namířil k místu, kde koukalo rákosí z ledu a probořil jsem se do vody. Tahali mě ven a než jsem se dostal domů, což bylo dost daleko, tak na mně všechno zmrzlo a tím byl s bruslením konec. Dlouho už mě nikdo na led nedostal. Začátky na kytaru byly jako u každýho na trampu. Brnkal jsem si u ohně, bavilo mě to, tak jsem u toho seděl dýl než ostatní. První kytaru jsem si koupil za 120 korun a šetřil jsem na ni celej rok. Když jsem se pak dostal do Prahy, tak jsem si koupil elektrickou kytaru, ale pořád jsem to nějak nebral vážně, vůbec mě nenapadlo, že bych mohl bejt muzikant. Hrál jsem s amaterskýma kapelama, první lano jsem dostal proto, že mi praskla struna, tak jsem nasadil novou a zatímco ostatní hráli, tak jsem se během toho hraní, naladil a pokračoval dál a to na kapelníka udělalo takový dojem, že mě vzal.

Pak jsem dostal i další nabídky a najednou jsem zjistil, že už skoro nemám na nic jinýho čas, že furt hraju. To mi bylo asi 19 nebo 20 a tehdy mě ťuklo, že mám bejt muzikantem, i když to nebyl můj cíl. Ale ta cesta mi byla asi určená. Doma mi to spíš zakazovali, třeba mi zamkli kytaru do skříně, abych se líp učil.

Vaše první uznávaná kapela byla Blues Company (1968), znamená to, že i v těch začátcích jste tíhnul k blues? 

Nic jinýho jsem tehdy hrát nechtěl. V 60. letech ale bylo blues cítit ze všeho, žánrově nebyla muzika tak doširoka rozestřená a promíchaná jako je to dneska.

Vaše první profesionální kapela byla Framus Five?
Jo, od tý doby to počítám.

Zjevně to bylo s Michalem Prokopem ve Framus Five šťastné setkání, protože spolu hrajte v triu S Honzou Hrubým i dnes.

Osud nás svedl dohromady, tak proč to bourat. V tomhle hodně věřím na předurčenost věcí, 

jinak bychom se nepotkali. Věřím, že všechno nějakej smysl má, na úplný náhody nevěřím.

 

Vaše další kapela byl Energit. Ta měla dvě fáze – ta první byla výrazně rocková s Erno Šedivým, Ivanem Kuntem a Vláďou Padrůňkem. Pamatuju na ohromný koncert v kulturním domě na Smíchově, dodnes vzpomínám na skvělé Jumping Jack Flash. které jste tam vystřihli....Jak na tu dobu vzpomínáte vy?

Byla to velká jízda. První hardrocková kapela u nás. Bylo ale jasný, že v době šílené normalizace to dlouho nevydrží. Hráli jsme asi půl roku, než nás zamázli. To bylo v polovině roku 73. Ivan s Ernoušem na to emigrovali. Vláďa potom začal dost pít a to se podepsalo na jeho zdraví. Erno se nejdřív pohyboval po západní Evropě a říkal, že tam nebylo s kým hrát, že jsme byli v muzice moc daleko. A tak se přesunul do států. Zbyly mi akorát dvě nahrávky a pocit hořkosti.

 

Jak moc se na orientaci té druhé fáze Energitu na jazzrock podepsala skutečnost, že jazzrock komunistům tolik nevadil, a jak moc to byla vaše touha hrát právě tuhle muziku? 

Život v tý době to byla láska a nenávist. Láska k hudbě a nenávist k režimu. Když to dnes vykládáte lidem, kteří s hudbou začínají, tak vůbec nechápou, co se tehdy dělo. Když jim řeknu, že jsem rok nesměl hrát, tak řeknou: „No a proč jsi nešel k soudu?“ A já říkám: „Kdybych šel k soudu, tak by mě ještě zavřeli!“ Ty věci dnes už ani nejsou čitelný, čas to zahlazuje, ale bylo to docela drsný. Já jsem ale byl umíněnej, řekl jsem, že si budu dělat, co chci. Nechtěl jsem emigrovat, jsem tady doma. Vidím v tom řízení osudu. Kdybych měl hrát v Americe, tak jsem se narodil v Americe, ale když jsem se narodil tady, tak mám sloužit na svým postě tady. A trable jsou od toho, abyste se je naučili překonávat. Nakonec, přežil jsem všechny ředitele PKS .(Pozn. PKS – Pražské kulturní středisko - za komunismu takřka výhradní umělecká agentura) a všechny komunistický tajemníky. 

Ono se říká, že jazzrock nebyl tak pronásledovaný, ale úplně tak to nebylo. Světový underground říkal: musíme změnit svět a svět se změní když se změní myšlení lidí. Svět o nás musí vědět a proto musíme pořádně zařvat aby si nás všimli. Ovšem výkřik českého undergroundu se změnil v takové tiché vrčení, které znamenalo naopak nevšímejte si nás a nechte nás na pokoji. Ale oni nás na pokoji nenechali. Kromě totálního zákazu vystupovat v roce 73 jsem měl později na několik let zakázanou severní Moravu. Taky mi snížili kvalifikaci (což bylo stanovení výšky honoráře za vystoupení) na 240 Kč, takže jsem žil na hranici bídy až do roku 88. Ale mě ta muzika bavila. Chtěl jsem jít dál. Byl jsem hodně ovlivněný Mahavishnou orchestra, s Martinem Kratochvílem jsme v Jazz Q hráli věci od Chicka Corey, což byl taky jazzrock a mě to přišlo přirozený. Ale je fakt, že v době, kdy nám rozehnali původní Energit, tak fakt nebylo co dělat. Nebylo s kým hrát, ty lidi byli buď už za hranicema nebo hráli s tehdejšíma pop hvězdama. V tý době stavět rockovou kapelu bylo marný – anglicky zpívat, to bylo přímo zakázaný a český texty psát v tý době moc nešlo. Já obdivuji textaře, že vůbec něco psali, protože všechno procházelo cenzurou. Ty texty musely bejt úplně o ničem, nebo víceméně nesrozumitelný, ale když tomu cenzoři moc nerozuměli, tak to pro jistotu taky zakázali. Říkali si, „tam něco bude, něco, na co nemůžeme přijít“, takže když to bylo třeba moc poetický, tak to taky zamázli. A to, o čem jsme my chtěli zpívat, tak to bylo tabu. To je jako kdyby byly zakázaný devítky a blue tóny a já bych chtěl hrát blues. Z toho důvodu jsem vůbec neuvažoval dělat nějakou kapelu se zpěvem. No a potom v tom byla taky větší svoboda, protože když děláte se zpěvákem, tak se musíte podřídit vokálnímu projevu a v repertoáru se musíte vzdát práva veta a respektovat, co tomu zpěvákovi sedí. Ale když jsem si postavil „druhý“ čistě instrumentální Energit, tak jsem o takových věcech rozhodoval sám. I když už byla taková blbá doba a každej vás buzeroval, tak tady jsem si v určité míře dělal, co jsem chtěl.

 

Já jsem přeskočil Vaše účinkování v Jazz Q Martina Kratochvíla, což byla právě ta doba před oběma Energity. Když jsem si teď pouštěl LP Pozorovatelna z r. 1973, tak se mi zpětně zdá, že v té době byla tahle kapela blíž světovému vývoji, než kdokoliv jiný z této země v celý historii téhle muziky, že to byla stylotvorná záležitost minimálně evropského významu, že vlastně pomáhala definovat pojem jazz rock. Pak je tady samozřejmě ještě Jan Hammer ml. a Ivan Král, ale to už byli jednotlivci v Americe. Zdá se Vám to taky tak?

Bylo to svěží, taky se mi zdá, že jsme nebyli tak strašně pozadu, vždycky to bylo jen pár let (směje se), kdežto v popu je ten sešup třeba 15, 20 let.

 
Mně se právě zdá, že tehdy to nebyly roky, ale měsíce.

Je fakt, že jsme tehdy měli štěstí a vyjeli na festival Pori ve Finsku. To bylo v roce 1972, ještě to nebylo v muzice tak úplně utažený. Tam jsme potkali Chicka Coreu s Bandem, tak jsme přesně viděli co dělaj a jak to dělaj. Dokonce Martin si půjčil od Corey Fender piano.  

Když přijedete zpoza železný opony a potkáte normální svobodný lidi, tak to na vás vliv určitě má. Já jsem koukal na všechno, co se děje. Na tom festivalu jsem taky skoncoval s alkoholem při hraní. Na lodi bylo duty free, tak jsme tam všichni nakoupili, doslova i obrazně a byl jsem docela zkalenej. A teďka přímo naproti mě bydlel v hotelu saxofonista Cannonball Aderley. Přišel do pokoje a dvě hodiny cvičil. Poslouchal jsem ho, jak se napřed rozehrál, cvičil stupnice a rozložený akordy a pak cvičil celý chorusy. A to byl hodně slavnej muzikant a zatraceně dobrej. Měl už taky svý léta a brzy na to zemřel. No a já jsem začínal a místo abych tam cvičil čtyři hodiny, tak jsem si dával vizoura a potom jsem nemoh pořádně zahrát ani to málo co jsem uměl. Tak jsem si z toho vzal ponaučení. Takový zkušenosti jsou dost důležitý. Člověk musí ty lidi a muziku vidět.

Například Larry Corryel měl písničku, kterou jsem se chtěl naučit a bylo tam krkolomný místo, velký intervalový skoky, který jsem nestíhal zahrát. Furt jsem si říkal, jak to hraje. No a pak jsem ho po letech viděl v Bratislavě na Jazzových dnech, tam tu věc vystřih´, já na něj koukám a on to hraje na prázdných strunách. Jednoduchej trik a mě to nenapadlo.

 
Jaké byly začátky s Martinem Kratochvílem?

Ty začátky s Martinem byly senzační. Všichni jsme věděli, co chceme dělat a proč to chceme dělat. Zároveň jsme tu hudbu zevnitř objevovali, strašně nás to bavilo, muzikou jsme žili a strávili jsme spolu spoustu času. Začátky jsou vždycky nejsilnější a zrovna tak vzpomínky na ně. Taky když jsme spolu ze začátku hráli, tak to mělo páru, bylo to dobrý. Hůř vzpomínám na tu druhou etapu, když jsme se znova dali dohromady, to bylo album Zvěsti (Supraphon, 1978). Martin se vrátil z Ameriky a řekl, že je hloupost se snažit dotáhnout na Američany, že jsou v jazzový muzice strašně daleko. Vždycky říkal, že když je maminka kolíbala, tak jim zpívala jiný písničky než nám naše mamči a že se jim v tom nemůžeme vyrovnat. Takže to znamená přijít s něčím úplně jiným, vlastním a originálním. Zvěsti byl takový pokus o něco takovýho, ale já si myslím, že šel až moc daleko od pramene. My jsme tomu říkali dumky. I když to vycházelo ze slovanský duše, byla to pro mě nebo pro Jaromíra Helešice až moc smutná, a komplikovaná hudba. Takže jsme to nějak moc nechtěli hrát a já jsem taky potom šel hrát něco jinýho.

Zajímavý je, že na Emila Viklickýho, se kterým jsem taky hrál, měla Amerika úplně opačný vliv. Ten se strašně zakousl do standardů a naučil se jich snad dvě stovky a chtěl se na ty americký jazzmany dotáhnout, chtěl být jako jeden z nich. Strašně moc se naučil, ale na druhou stranu zase něco ztratil. hodně cvičil a tím pádem musel trochu popřít svoji přirozenou osobnost.  

 

Jaké máte vzpomínky na jazzrockový Energit. To byla kapela, kde jste se hodně autorsky vyřádil.

Bylo to fajn. V téhle kapele byla cítit větší jednota názoru, než tomu bývá dnes. Každému bylo jasné, o co se má snažit. Teď je problém, když chcete hrát obyčejný blues, sehnat do kapely lidi, který to chtěj taky a který by věděli, jak to má znít.

Do muziky nám naštěstí tehdy nikdo nemluvil, té první desky Energit se prodalo přes 30 tisíc kusů. Dnes je to nepředstavitelné, ale bylo to taky tím, že nic podobnýho nevycházelo. 

 

První výrazně akustická záležitost byla vaše sólová deska Capricornus (Panton 1978?).

Já jsem měl akustický věci už na druhé desce Energitu (Piknik, Panton, 1978) a taky jsme měli s Emilem takový duo, a to bylo taky akustický. Tehdá snad každej začínal na akustickou kytaru, mě byla akustická kytara vždycky blízká a vždycky jsem doma nějakou měl. Nevidím ve hře na akustickou a elektrickou kytaru žádný veliký rozdíl, spíš naopak. Teď se mi ve Švýcarsku stalo, že jsem hrál elektrický blues a přišel za mnou majitel toho klubu, taky muzikant a říkal mi: „Ty hraješ taky na akustickou kytaru, že jo.“ A já říkám: „Jak jsi to poznal?“ A on říká: „Podle toho, jak hraješ na elektriku, jak tvoříš tón.“ Já říkám: „No, je to tak.“ Já se snažím hrát na elektrickou kytaru jako na akustickou, proto nepoužívám efekty a snažím se, aby kytara reagovala na to, co dělám já a ne, aby si žila svým vlastním životem. Jednoduše řečeno nechci aby vocas vrtěl psem.

 

Tenhle projekt, Capricornus, jsem měl dlouho v hlavě a byl hroznej problém dostat se do tzv. edičního plánu. Řekli mi, ať udělám nějaký demo snímky a když jsem je přinesl, tak tehdejší šéfredaktor na to řekl: „ Ta hudba je příliš exklusivní“. Já jsem na to řek´: „A to je dobře nebo špatně?“ A on říká: „No špatně. Měl byste třeba vzít nějaký světový hity a udělat je pro kytaru“. Pak se k tomu nějak dostal starej Malásek, kterej tam měl vyšší pozici a byl to dobrej muzikant, a ten si to vzal pod křídla a díky němu to vyšlo.

 

Capricornus je s Pozorovatelnou jednou z mých nejoblíbenějších.

To jste mě potěšil.
 

Jak došlo k založení Bluesbandu, přesunu od jazzrocku zase zpátky k blues?

My jsme vždycky na koncertu šoupli nějaký blues, přídavky vždycky byly nějaký dvanáctky. Já jsem tohle nikdy neopustil, ale měl jsem pocit, že tu není nikdo, s kým by se to dalo hrát. Až jsme se na nějakým festivalu potkali s Petrem Lipou, jamovali jsme spolu a tak jsem si říkal, s tím by to snad šlo. Blues bez zpěvu dělat nemůžete. Tak jsem se domluvili, že to dáme dohromady. Zrovna to bylo taky v takový době, kdy se mi po blues začalo stejskat. Začaly 80. léta a chtělo se mi trochu odpočinout v těch známých vodách, trošku se vrátit zpátky. Takže se to tak nějak sešlo a vydrželi jsme hrát sedm let, i když výměny muzikantů tam byly. Ale ke konci už Petr nechtěl dojíždět do Prahy, měl moc práce.

chtěl se nějak zajistit a začal dělat ředitele Bratislavský lyry, snažil se vybudovat v Bratislavě jazzový klub a na Bluesband měl míň času, takže jsme přestali jezdit a fungovat.

 
Jako to bývá u blues, desky nikdy nejsou tak dobrý, jako živý koncerty.
Ono to nemá tu páru.
 

Na koncertech jsem Bluesband viděl mockrát a vždycky to bylo skvělý. Nejvíc vzpomínám na koncert v Dopravních podnicích v Holešovicích, když s Vámi bubnoval Milan Vitoch. To jste se v nějakých dvaceti minutách jen v triu na ES-335 strašně rozparádil.

Občas se něco povedlo. To je kouzlo, ale zároveň prokletí hudby, že spousta věcí se povede v určitým momentu, ale ten moment je nenávratně ztracenej, nenávratně pryč a už to nemůžete vrátit a už nevíte, jak to bylo. Ale i když existuje nahrávka, tak v tom tvaru to tam nedostanete. Dřív mě to ani tak nevadilo, ale čím jsem starší, tak je mi těhle chvilek líto, protože nevíte, jestli se to ještě někdy podaří.

 

Ze všech desek, co s Vámi mám, mě zvukově ruší jen jediná - ta druhá s Bluesbandem – Škrtni, co se nehodí. Tam jsou příšerný ty bubny Simmons.

Na ně hrál Dušan Hájek, toho si přivedl Petr. Ale na tý desce natočil většinu věcí na normální bicí Pavol Kozma, ale pak je ve jménu pokroku prohnaly equalizérama, gatema, compresorama a tak podobně, až vzniknul ten jejich nepřirozený disco sound, neorganický s ostatní muzikou. To byl takovej pokus, doba byla taková divná, už přišla Nová vlna, začaly elektronický zvuky a my jsme měli pocit, že s tradičním pojetím blues, jako to bylo na první desce Bluesbandu „Blues z lipového dřeva“, neobstojíme. Petr furt chtěl dělat jazz, jiný kluci zase chtěli přitvrdit, já jsem zase do toho cpal jazzrock, takže to byl takovej pokus, hledání. Dneska, když hraju blues, tak ho hraju tradičně, a když přesahy, tak malinko k jazzový muzice.   

 

Krásnej černobílej obal má vaše deska Plus minus blues z roku 1988 Jde skvěle dohromady s muzikou vevnitř. 

To už byla svobodnější doba, tu fotku udělal Pavel Jasanský v Paříži náhodou na ulici, dali jsme ji na obal a nikdo nám do toho už nekecal. Tuhle desku mám rád. Na rozdíl od Škrtni, co se nehodí, kam bych dneska už některý písničky nedal, tak tady si naopak říkám, že je škoda, že jsme toho nenatočili víc. Tam se nám dařilo, šlo to úplně samo, všechno jsme to nahráli rovnou bez playbacku. U jedný věci jsem říkal „Kluci, to natočíme znova“, měl jsem pocit, že jsem šel v harmonii moc napřed. Franta Kop říká: „To tam nech, to bylo právě ono, v tom bylo strašný napětí.“ Tak jsem si to poslech´ a nechali jsme to tak. Takže se to jen smíchalo a šli jsme od toho a je to na tý desce cejtit. Byla to dobrá kapela, bohužel to dlouho nemohlo fungovat, protože v tý době tady bylo málo klubů, kde se dala tahle muzika hrát.

 

Mám rád Vaše skladby na koncích některých alb – třeba Perceptua na Městu R nebo Kartágo na Pozorovatelně. Nevím, jestli je můžu nazvat modální.

Dřív se dělaly desky koncepčně, skladby měly držet pohromadě, já i mnoho dalších lidí k tomu tak přistupovalo a tyhle věci měly desku uzavírat. Dřív se desky poslouchaly od začátku do konce, teď je běžné, že si lidi stáhnou třeba jen jednu věc, nebo víc, ale jinak je seřadí, takže ten původní význam seřazení skladeb se ztrácí.

Perceptua ale vznikla tak, že jsem si ve studiu brnkal a oni to natočili. Není to dvanáctka, ale pro mě to bylo blues, je tam ta nálada. V tý době jsem začal poslouchat Wes Montgomerryho, líbily se mi ty oktávy, tak jsem si zkoušel, jak to zní. A napasoval jsem to na bluesovou atmosféru. V tý době, kdy se město ER točilo, tak se kapela už rozpadla, sešli jsme se jen ve studiu a měli jsme málo věcí, Tak Michal řek´: Tak tam dáme tenhle ten snímek, kterej tady zbyl.“

Kartágo to byla typická modálka, to jsou 2 akordy.

Když hraju jazzovou věc nebo bluesovou, tak to vnitřně necejtím jako něco jinýho. Ale i když to třeba spojuju, tak musím ty různý styly umět. To hodně lidí podceňuje. Nedovedou se ve stylech a proudech pohybovat. Abych v nich moh´ rejdit, musím o nich trošku něco vědět. 

Nová hudba totiž vyrůstá na hnojišti tý starý, mrtvý muziky. Já ctím, když někdo umí stylově zahrát to, či ono. Pak se od toho můžu odchylovat. Ale pokud se chci od něčeho odchýlit, tak to musím znát. Jaký tam mám stavět akordy, jaký se tam používaj průchody, stupnice, jak se tam frázuje, všechno má svý vnitřní zákonitosti.

 

V poslední době se mi zdá, že se vážným věcem nevěnuje dost úsilí, času, nedotáhnou se do konce. Příkladem je pro mě obal vašeho CD Man with a guitar.

Ten obal se nepoved. Teď je to tak, že jestli chcete vydat desku, která je jen o muzice, tak se to prakticky nedá udělat, protože trh na to prostě není. Těžko dávat vinu vydavatelům, protože oni žijí ve finančním tlaku, prodej klesá každej rok o 20% a asi se to tak brzo nezastaví. Nicméně desky potřebujete. Aby ta muzika žila, aby byla sdělitelná dalším lidem a vysílatelná, tak ji musíte někde zachytit a zveřejnit. Ale protože je těžce přemuzikováno, tak se ta cédéčka hůř prodávají. Vsadím se, že ani hudební kritici už nemůžou sledovat, co všechno vychází, musí se specializovat na nějakej žánr. Já se teď pohybuju na hraně, dejme tomu, že prodám dva, tři tisíce exemplářů od titulu, takže se všechno zaplatí a možná vydavatel i trochu vydělá, ale chápu, že se jim do rizika moc nechce. Oni tady přece nejsou od toho, aby šířili kulturu, oni dělají byznys. Takže lidi si buď sháněj peníze, nebo do toho vrazí vlastní peníze, nebo prostě nic nevydaj. Já si desky vlastním nákladem nevydávám, protože se s nimi nedostanete do žádný distribuce a nevypadá to dobře. To je tak dobrý pro začátek, nebo když jste na „konečný“. Teď chci udělat novou desku Bluesbandu, mám docela dobře natočený i koncert z Archy.

 

Na koncertě v Arše se mi nejvíc líbilo trio Prokop, Andršt, Hrubý a velmi zdařilé je i CD, které letos vyšlo. Jak dlouho už spolu hrajete, pořád ve stejným posazu?  

Hrajem spolu už 18 let, ale s přestávkama. Já si umím představit, že by se tam lidi vyměnili, ale už by to nebyla tahle muzika, ztratilo by to smysl, bylo by to úplně něco jinýho. Tady se to všechno tak doplňuje, že to má smysl, jen v týto podobě. A když se stane, že někdo nemůže, tak nehrajem. Pro mě to je odpočinková záležitost, zahrajem si s kamarádama pro radost. Pro mě je to jasná, čitelná záležitost, takže se tam můžu vyřádit, jsou to jednoduchý harmonický struktury. Je v tom blues, kus rockový muziky, Honza tam dělá takový to klasický dusno a já tam můžu vnášet trošku jazzovejch prvků.

 

Dnešní Bluesband s americkou zpěvačkou Reesie Davies se mi moc líbí, na rozdíl od doby, kdy s váma zpíval Rambling Rex. Bohužel hrajete v Ungeltu hlavně pro turisty. 

Jsou to všechno převzatý věci?

Hrajeme i svoje věci, Reesie to otextuje, když přinesu nějakou věc, nebo to uděláme společně. 

Já jsem rád, že kapela má práci. Pokud nemám jinej koncert, tak hrajeme každý víkend v Ungeltu. Máme svou domácí scénu, což je pro každou kapelu to nejlepší, co může mít.

Pořád hraje, nemusí proto nějak moc zkoušet, je to sehraný, člověk z toho zaplatí složenky a ví, že neskončí pod mostem. Takže já jsem za ty turisty vděčněj a vím, že muzikanti, co nežijí v Praze a nemají tuhletu možnost jsou na tom hůř. A když za váma přijdou Američani a pochválej Vám to, tak to udělá radost. Oni samozřejmě přeháněj, když třeba řeknou, že jsou z Chicaga a že se tam už žádný pořádný blues nehraje a že je nenapadlo, že v Praze něco takovýho uslyší. Ty lidi většinou ty věci znaj, zpívaj si to, poznaj, když to hrajete jinak, reagujou, když tam zahrajete něco nečekanýho. Chodí tam taky hodně seveřanů, němců a ty maj větší tradici v bluesový muzice než u nás. Protože u nás se blues nikdy moc nehrálo. Hodně se o něm mluvilo, ale bylo to vždycky spíše takový to hospodsko-táborákový. Ale to tradiční blues je jiný a to tady moc neletělo, nevím, že by to třeba někdo pouštěl v rozhlase.    

 
Na jaké kytary jste za svou kariéru hrál?

Já jsem vždycky věděl, na co chci hrát, ale dřív jsem neměl peníze, ani kde tu kytaru získat.

Sehnat za komoušů pořádnej nástroj, to byl celoživotní úspěch. Takže když jsem začínal, tak jsem hrál na Jolany, takový ty červený placky. Byl to model Star, tu mi naštěstí ukradli. Pak jsem měl takovou pololubovou Framusku, to byla vlastně levná kytara, kopie lubovejch Gibsonů, měla blbý snímače. Na ní jsem nahrál Město ER a měl jsem ji i v Jazz Q. S Jazz Q jsme byli na festivalu ve Švýcarsku a tam jsem si koupil kopii Les Paula anglický firmy Godwin. Vypadalo to stejně, ale nehrálo to úplně jako Gibson. S tím se mi už líp žilo a myslím, že na ni jsem nahrával Pozorovatelnu. Pak jsem všechno prodal, našetřil a využil možností mýho „hokejovýho“ táty a ten mi přivezl z Kanady Gibsona Les Paul Custom, kterej tehdy stál bez pouzdra 600 dolarů, což bylo asi 20 tisíc korun. A to byl nástroj, který jsem chtěl mít. Na to jsem nahrával desky Energitu a tak. Pak jsem ho vyměnil s Petrem Jandou, protože on měl červenýho lubovýho Gibsona 335, jako že se bude víc hodit do blues. Což jsem samozřejmě udělal blbost, ale tenkrát to jinak nešlo, člověk neměl dost peněz, aby měl dvě kytary. Petr ji dodnes má, říkal jsem mu, ať mi ji prodá zpátky, ale nechce ji dát. Na 335 jsem hrál s Bluesbandem s Petrem Lipou, nakonec jsem ji prodal, protože měla „zavěšený“ struník a blbě se tahaly struny. Ta kytara i hodně vazbila. Gibson to pak začal dělat se zavrtanou kobylou, ale tahle kytara byla starší.

Pak jsem si koupil Les Paula z roku 57, to byl starej Speciál. Hrálo to dobře, dřevo, tlustej krk, ale snímače bručely a ve spoji krku s tělem to mělo takovou patku. To dřív dělali a mně to vadilo, protože jsem se nemoh´dostat do vysokejch poloh. Takže od tý doby nejsem moc vyznavač těch starejch kytar. I tuhle kytaru jsem nakonec prodal. Od Fendera jsem dostal v roce 91 prvního Stratocastera, zrovna jsem přemýšlel, že bych rád nějakýho měl, protože jsem chtěl změnit zvuk. Rok mi trvalo, než jsem si na něj zvyk a už jsem u něj zůstal. Sice nemá takovej ten masivní hutnej zvuk jako Gibson, ale má další barvy, který se hodně mění s použitím snímačů a korekcí. Dal jsem si tam dopředu snímač Gibson, abych dostal ten tlustší zvuk. Pak mi přišel do ruky použitej Stratocaster model Eric Clapton. Má to vevnitř elektriku, tak jsem si mohl vyzkoušet, jak funguje ten middle boost. Tahle kytara mi vyhovuje. Zbavil jsem se všech efektů. Je to nástroj, kterej potřebuje Vintage zesilovač, kterej nemá v sobě žádný operační obvody. Protože jak je tam na vstupu operák, tak se to zahltí, protože ta kytara dává plus 25 dB. Takže používám Fender Twin 65 „Blackface“ se zapojením z r. 65, protože má bluesovou barvu. Hraju ho na plný pecky a používám Power Break Marshall,     

tím srazím výkon, abych lidi v malým klubu nezabil, ale barva zesilovače se nezmění, protože maká naplno. Teď když jsem hrál s L.L.Jetelem, tak jsem si mohl dovolit hrát bez Power Breaku na dva Twiny, a to byl zvuk! Žlutýho Stratocastera jsem si nechal, to je Speciál, tělo má z mahagonu, takže má i jinou barvu tónu.

Další kytarou co mám, je Ovation. V 80. roce jsem si koupil prvního, model Legend, na to jsem natáčel Capricornus. Byl výbornej, ale neměl ještě ekvalizér a nebyl to model Cutaway, neměl výřez. Pak jsem zkoušel jiný kytary, celodřevěný, ale zjistil jsem, že už jsem tak zvyklej na ty Ovationy, že jsem se k němu vrátil. Už s ním umím pracovat a chybělo mi to. Myslím, že je to normální, že když najdete svůj zvuk, tak už u toho zůstanete. Když mi něco sedí, tak si toho mám vážit a ne to pořád měnit. Takže jsem se k Ovationu vrátil a o něčem jiným neuvažuju. Mám model Elite, to je ten model s více dírama v desce, a s výřezem. 

Pak mám nylonku Gibsona model Chet Atkins – tu používám živě málokdy, ale když něco točím a chci tam nylonku, tak to hraji na ni. To je výborný, hraji to linkou a zvuk je perfektní.

Je slyšet, že je to nylonka a snímání je strašně jednoduchý.

Na jazz jsem si koupil lubovku Ibanez George Benson, ale nehodí se úplně na všechno, takže jsem si ještě pořídil lubovku Gibson model Herb Ellis. Vychází z modelu ES-175, ale má jen jeden snímač u krku. Je to překližka, lepší by byla masivní, ale ta je zase několikrát dražší.

 
Lubovky překližky jsou ale odolnější vůči zpětné vazbě.

To je pravda, masivy hodně vazběj a na tuhle se dá hrát víc nahlas. Zajímavý taky je, že když je dáte víc nahlas, a začnou navazbovat, tak masivy ztrácej barvu a ten zvuk není hezkej. Ztratí atak a začnou blbnout.

 
Jaký používáte struny?

Já hraju výhradně na D´Addaria. Používám je už 20 let, zvykl jsem si na ně. Zkoušel jsem i jiný struny, ale tyhle mě přišly vždycky nejlepší. Na elektriku používám EXL125+, což jsou 9 a půlky. Háčko si u nich ale měním na 12, protože 11,5 mě přijde moc slabý. Nebo používám taky desítky (EXL110). Na akustiku používám jedenáctky D´Addario Bronze 85/15 (EZ910) a často dávám nový. Vím, že Phosphor Bronze vydrží déle, ale stejně je musím vyhodit, protože všechny struny se vytahují a nejsou pak dobře vyvážené. To pak vidíte, že při rozkmitu jde po ní taková vlna a to není dobrý. Takže ty bronzový D´Addaria mi přijdou jako nejlepší řešení.

Pořád zvyšuju dohmat na kytaře kvůli barvě. Když chcete hrát na elektriku jako na akustiku, tak musíte nastavit podobně i nástroj. Je pravda, že se vám na to zpočátku hůř hraje, ale docílíte mnohem lepší barvy. Ve všech směrech.

 

Jak se Vám líbí nová generace kytaristů, třeba Zdeněk Bína z -123 min?  

Ten je šikovnej. Potkali jsme se na nějakém festivalu. Bezvadnej člověk, líbí se mi, protože podobně jako já se snaží dostat z kytary přirozenej zvuk. Stylově je široko rozkročenej a zdá se mi, že se pomalu bude muset rozhodnout, co bude chtít dělat. Přece jen, pokud chcete být v něčem trvale úspěšnej, tak se musíte specializovat. Ale protože má talent, tak si může vybrat. Je to parádní klubová muzika pro fajnšmekry. Dobrej je taky Lukáš Martínek a jistě jsou tu i další. Mám dobrý pocit, když je tady další generace kytaristů, kteří to berou za správný konec a chtějí dál rozvíjet muziku s kterou jsme my začínali.

 

Co byste na závěr doporučil začínajícím muzikantům?

No, nejdřív byste si měli pořádně rozmyslet jestli je to dobrej nápad s tím vůbec začínat. Nevím jak to chodí v jiných žánrech, ale jestli chcete dělat něco podobnýho jako já, tak se musíte připravit na to, že to nebude snadný úspěch ani lehce vydělané peníze. Je to hodně dřiny na spoustu let a nikdo vám nezaručí, že právě vy budete úspěšnej. Chce to velký talent a dlouhou výdrž. Vlastně musíte bejt do tý muziky úplný blázni, jinak to nejde dělat.

Jestli teda jste takový blázni, tak musíte hodně cvičit, hodně poslouchat dobrou muziku, protože muziku musíte mít nejdřív ve svojí hlavě a ne v prstech. Musíte se naučit hudební teorii, tak padesát jazzových standardů, pracovat na rytmickým cítění a frázování, rozvíjet hudební paměť, najít si svůj zvuk a umět se koncentrovat. Pak se musíte stát členem dobrý kapely a působit přesvědčivě na diváky. Musíte se naučit vycházet se svýma spoluhráčema a být profesionál – to znamená, že chodíte včas a připravenej, nikdy nezazdíte gig, jedinou omluvou pro nepřítomnost je smrt. Jinak si za vás vezmou záskok, který může být lepší než vy a máte padáka. Musíte se smířit s tím, že valnou část života budete trávit v autě, v mizerných hotelech a v zakouřených klubech a budete pořád stěhovat těžkou aparaturu sem a tam. Musíte se naučit ignorovat to, že po tom všem vás stejně někdo natře. Necháte je žvanit a budete si dělat svý. Když jste na pódiu tak se nesmíte nechat psychicky rozhodit, nesmíte dát najevo nejistotu, trému, nervozitu, únavu, nemoc, zkrátka musíte být oporou vaší společnosti. Když to všechno vydržíte, pak příde konečně ta chvíle, kdy k vám po vystoupení přistoupí neznámej člověk a řekne: „moc hezký – děkuji“, nebo něco podobného a to bude vaše sladká odměna, protože honorář vám hned tak nikdo nezvýší.

Ale když to všechno klape, tak to za to stojí. Jděte do toho.