Kytarová klinika Luboš Andršt

Inspirativní Kytarovou klinikou provází Luboš Andršt - 2001...Když se do blues plete jazz

Kytara vždycky byla jedním z nejoblíbenějších hudebních nástrojů, po kterém s chutí sáhla (alespoň někdy) většina kluků, když chtěli sbalit u ohně holku. Pár akordů se podařilo každému zvládnout docela rychle, ale co dál? V tu chvíli je tady Kytarová klinika, kterou provází Luboš Andršt, kytarista odkojený blues a jazz - na bluesové dvanáctky sice nikdy holky nebalil, ale zato se stal špičkovým kytaristou a jako jeden z mála si zahrál s legendárním B.B.Kingem. Kytarovou klinikou provází všechny - od začátečníků až po ty, kdo se chtějí zdokonalit nebo jen poznat chuť dobré muziky.
 

Když se začal rodit nápad na Kytarovou kliniku, Luboš Adršt u úplných prvopočátků nebyl. "Nehrál jsem v tom hlavní roli. Byl jsem osloven, když už to celé bylo na spadnutí a jsem odpovědný za odbornou stránku projektu. Pracoval jsem na tom především s výborným režisérem Josefem Vondráčkem. Chce-li člověk někoho něco učit, musí to podat zábavnou formou a trochu odlehčené. S Kytarovou klinikou se začátečník může hodně naučit, kdo je trochu dál, taky se tam leccos dozví a kdo má jen chuť slyšet, jak zní dobrá muzika, a učení na kytaru nebere vážně, se pobaví. Není to jako běžná video škola hry na kytaru kdy se před bílé prostěradlo posadí kytarista, povídá, hraje, vysvětluje a za odpoledne to mají natočené. Za pár dní je kazeta na pultech. Naše Kytarová klinika se snaží být lehce poučná, také zábavná a snad i trochu inspirativní," říká o pořadu Luboš Andršt. Na celé práci si nejvíce cení toho, že jako bluesový a jazzový kytarista dostal možnost ukázat širšímu publiku základy muziky, která u nás stojí poněkud stranou, i když jsou to kořeny toho nejzajímavějšího, co se odehrálo v hudbě dvacátého století.

 
Nejlíp hraju před diváky

"Když jsme natáčeli jednotlivé díly, bylo pro mě nejtěžší hrát a mluvit jenom ke kamerám, protože jsem necítil žádnou odezvu. Nejsem showman ani herec. Hraju nejlíp, když hraju pro lidi - ti jsou pro mě inspirací. Na koncertě nejvíc vnímám, co se děje v publiku nebo v kapele. Takový je blues i jazz," říká s nenápadným úsměvem na tváři Luboš Andršt před koncertem, který má pravidelně v Jazz klubu Ungelt na pražském Starém Městě.

Luboš Andršt začínal na kytaru jako samouk. "Rozhodně v tom nebyl ani jeden ze známých důvodů, proč si kluci berou do ruky kytaru - holky nebo peníze. Že za muziku můžu dostat peníze, mě nenapadlo a že bych okouzlil nějakou slečnu? Řekl bych, že jazz holky spíš odrazuje. Byl jsem dost uzavřený, a právě proto, že jsem ani holky ani toho ostatního moc neměl, hrál jsem blues..." Luboš Andršt o sobě říká, že patří asi k té skupině hudebníků, pro je které je muzika přirozenou součástí života. "Nikdy jsem neuvažoval o dráze muzikanta, jen tak jsem si trochu brnkal. A najednou jsem zjistil, že je o mne docela zájem. Začínal jsem v amatérských rockových kapelách a první profesionální byl Framus Five." Před tím prošel George and Beatovens Petra Nováka, ale tam potřebovali i vokalistu a protože mu "to nikdy nezpívalo", dostal brzo padáka. Po Framusu Five se přidal ke skupině Jazz Q Martina Kratochvíla, kde prožil dobu objevování nových možností, a když založil vlastní skupinu Energit a začal psát muziku, kterou uvnitř cítil, byl už naplno profesionálním muzikantem. "Život mi to přinesl a já se nebránil. Když se člověku stane, že se narodí muzikantem, těžko se z toho vykroutí, většinou tam spadne stejně, ať chce nebo ne."

 
Jazz člověk musí slyšet

"Na začátku bylo blues, v něm jsem se našel. Hrál jsem ho - ačkoli jsem nerozuměl, o čem to tam vlastně zpívaj, ale bylo to přesně to, co jsem cítil. Možná i proto, že mi doma říkali, že jsem "černá" ovce rodiny. Z muzikantské rodiny nepocházím, jen matka hrála slušně na klavír klasiku a dědeček byl dobrým houslistou. Ale moje muzicírování nesli rodiče dost těžce," vrací se ke svým začátkům Luboš Andršt. "Nikdy jsem se do ničeho nenutil. Při muzice se nesmíte trápit. Jazz ke mě přišel postupně - když už jsem pár let hrál blues a rock, začal jsem tam toho najednou uvnitř slyšet víc a to mě přivedlo k jazzu. Do blues se mi začali "plést" jazzové noty." Ale ortodoxním jazzmanem Luboš Andršt rozhodně není. Se svým Blues Bandem hraje blues a se svou druhou skupinou Luboš Andršt Group i jazz. Jak říká: "Potřebuji oba žánry," - blues jako inspiraci a jazz jako motivaci. To se potvrdilo i při koncertu s legendou světového jazzu B.B. Kingem, který ho pozval na pódium při jeho pražském koncertu. Původně plánovaných 5 minut společného vystoupení se protáhlo na půl hodiny a slavný bluesman potom nešetřil chválou. Potvrzením úspěchu bylo i další pozvání v červenci 2000. "Asi se mi plnilo to, co jsem si někdy možná jen velmi nesměle přál. B.B.King je přesně moje parketa. Mám jeho muziku naposlouchanou jako máloco jiného a věděl jsem, že se nemůže nic stát.

Prostě jsem si sedl vedle něj, kapela rozjela ten americkej groove a nad tím jsem slyšel jeho hlas a kytaru. V tu chvíli jsem si připadal jako bych se právě vrátil po hodně dlouhé době domů. Jako kdyby to bylo něco úplně samozřejmého, ale v duchu jsem si říkal - to se ti určitě zdá, to nemůže být pravda. Potom mě mile zaskočila slova, která o mě pronesl na kameru a v tisku. Byl jsem dojatý" říká Luboš Andršt. Sám poslouchá nejčastěji staré dobré bluesmany nebo jazz a jen občas, když si chce "vypláchnout" uši, tak klasiku.

 

p.s. - Když jsem čekala na Luboše Andršta v Jazz klubu Ungelt, na koncert chodili hlavně mladí: "Myslím, že je jazzová a bluesová muzika zajímá, možná ji znovu trochu objevují. V záplavě současné spotřební muziky, najednou zjistí, že existuje ještě něco jiného, kdy na pódiu někdo opravdu hraje a navíc reaguje na to, co se děje mezi muzikanty v kapele a diváky v sále, že tohle je pravdivá a svobodná hudba," říká Luboš Andršt. "Dokonce za mnou jednou přišel mladý kluk, který byl nadšený a myslel si, že jsme všechnu tu muziku, kterou právě slyšel, sami vymysleli...?" Říkám mu to je muzika stará 40 let. Ten byl z toho úplně hotovej a dušoval se, že nikdy nic podobnýho neslyšel. To je docela psina. Nemyslíte?

                                                                                             Michaela Hrušková – časopis Televize 26.2.2001