B.B.King 1998

B.B.King - Příloha Country a Jazz & Blues MS 21 / 1998... Nejde o futrál, nýbrž o duši – exkluzivní rozhovor s „králem blues“

Zbožňuje své děti a rodinu vůbec, svůj laptop, u něhož při cestě autobusem vydrží nonstop sedět z Berlína až do Prahy, svou kytaru Lucille, dobré jídlo i se sladkůstkami, které mu ovšem doktoři zakazují, a především blues. Taky je považován za jeho "krále". "Našel bych pár osob, co tvrdí, že snad ne jen kvůli jménu, které mám úředně zapsáno v cestovních dokladech," ironizuje sám sebe Riley B. King a hned dodává: "Například můj manažer Sid Seidenberg..."Jenže B. B. skutečně je žijící bluesovou legendou. Ne od 16. září 1925, kdy se na farmě Itta Bena u mississippské Indianoly narodil, ani od prázdnin v šestačtyřicátém, za nichž ho bratranec a sám pak další věhlasný bluesman Bukka White zasvěcoval do kytarových základů, nýbrž teprve posledních 50 let. Ta totiž napřesrok uplynou od chvíle, co B. B. (jinak instrumentalista samouk) nahrál svou první píseň na desky: Miss Martha King, věnovanou mamince. A ono B.B.? Za ně může Memphis, v jehož místní rozhlasové stanici se coby diskžokej posluchačům ohlašovával napřed jako Blues Boy from Beal Street, později jenom Blues Boy a nakonec pouze iniciálami vlastního přídomku. Muzikant, jehož na krále korunovali diváci, kritika, na podzim 1969 pak Rolling Stones, se kterými tenkrát podnikl veleúspěšný zájezd, a dvacet let nato i irští U2.
 

Mick Jagger a Stones teď ovšem patří i k hostům vašeho nejnovějšího cédéčka Deuces Wild. Proč vůbec dostalo takový název? A jak jste si pro ně vybíral své spoluhráče?

 

Ten titul je z karet a Divoké dvojky jsme albu začali říkat proto, že na něm jsou samá dueta. Kolegů, které jsme se Sidem Seidenbergem oslovili, poněvadž jsem si s nimi chtěl zahrát, byla spousta, a mě skutečně potěšilo, že žádný z nich neodmítl. Sladit ale jejich termíny s kalendářem mých vystoupení byl obrovitý problém, takže někteří svou spoluúčast nakonec byli nuceni vzdát. Řekl jsem si totiž, že každý musí mít nejen čas, ale i dost svobody, aby se ve zvoleném repertoáru cítil co nejlíp. Nic tudíž nikdo nevnucoval ani Rolling Stones, ani Eriku Claptonovi či Tracy Chapmanové, a tutéž volnost měli pří zpracování toho, pro co se z naších nabídek rozhodli, taky Van Morrison, Dionne Warwicková, Zucchero, Dr John, Joe Cockera ostatní. I Willie Nelson, vedle něhož jsem si mimochodem vybavil, že country byla vlastně muzika, na které jsem se učíval dokonce i já. Každou z našich "dvojek" jsme se přitom snažili točit jako živý duet. Ne tedy přes playback, u kterého by si ve studiu kdokoli z nás vystačil sám, a my se třeba ve skutečnosti ani nemuseli sejít. Jen svůj part pro Dangerous Mood jsem nahrával sólo, jelikož Joe Cocker tehdy nemohl. Ale když dělal svůj vokál, já přišel alespoň do režie.

 

Mnozí z těch, které jste si na Deuces Wild pozval, pocházejí z našeho kontinentu, takže se blues museli spíš učit, než že by jim tryskalo z duše. Jsou podle vás Evropané schopni bluesově autentického cítění?

 

Jako každou hudbu i blues se člověk může naučit. Znám černé muzikanty, kteří je podle mých představ nedají dohromady ani za nic, i spousty bělochů, u nichž to zas funguje úplně naopak. A není rozhodující, zda ti či oni jsou z Ameriky, nebo odtud. Důležitý je prožitek jejich duše, a ne ten vnější futrál, u něhož rozlišujeme barvu pokožky.

 

Platí to i o českém kytaristovi, kterého jste při své třetí návštěvě pozval na pódium?

 
Lubos...?
 
Ano. Luboš Andršt.
 

To víte, že platí. A jak! Překvapil mě obrovsky. Ale ne autenticitou bluesového feelingu, poněvadž ta byla jasná, jen co zahrál prvních pár frází. Spíš tím, jak přemýšlivě je rozvíjel, což mě hned inspirovalo k reakcím. Tak si dueta představuji! Jako vzájemný dialog, o nějž mi šlo i na Deuces Wild. Já si s ním zahrál moc příjemně. A pokud se jemu se mnou taky nehrálo nejhůř, doufám, že najdeme příležitost, jak v tom pokračovat.

 
Byl jediným objevem vaší třetí pražské návštěvy?
 

Muzikantsky viděno, jistě. Jinak si ale odvážím ještě jeden zážitek. V hotelu, kde mi organizátoři zajistili apartmá, jemuž tady říkají "prezidentské", jsem zjistil, že bydlím na stejném místě, kde prý vloni na podzim jedno ze svých pláten namaloval Tony Bennett. Hned jsem mu chtěl zavolat, ale můj telefonát by ho byl asi moc nepotěšil, protože u nás tou dobou bylo kolem čtyř hodin ráno. Tak se mu ozvu, až skončíme tenhle evropský zájezd.

 

Dosud v něm bylo hlavně Německo, po Praze přijde Bratislava, pak Nizozemsko, ale i Francie, Švýcarsko, Španělsko... Dá se už odhadnout, kdy se na náš kontinent vrátíte?

 

Zrovna jsme podepsali kontrakt, takže termín mám ještě v paměti, ačkoli jinak se o ně stará Sid Seidenberg. Z přibližně 120-130 koncertů, které rok co rok absolvujeme, jich na evropských scénách bývá každé jaro tak nanejvýš pětina a v devětadevadesátém by měl start našeho turné připadnout na 15. březen.

 

Hovoříte v plurálu, nicméně asi ne "majestátním"...

 

Jsem zvyklý. Nezapomeňte, že všechny zájezdy absolvuji s Blues Bandem, jehož někteří hráči mě doprovázejí už plných dvacet let, a skoro všichni minimálně deset. Až na jednoho. To je benjamínek, který se k nám připojil před čtyřmi roky.

 
A Lucille...? Pořád s vámi jezdí jedna a tatáž?
 

Samozřejmě. Ta, kterou jsem měl při přijetí ve Vatikánu předloni možnost obdarovat papeže Jana Pavla IL, byla jen její "sestra". Takže má nejlepší přítelkyně, která mě za těch padesát let ani jedinkrát nezklamala a se kterou jsme se zatím nikdy nepohádali, mě životem věrně provází dál...

 

...aby rozdávala blues. Mimochodem, řekl byste, že obliba tohoto žánru mezi mladými lidmi klesá ve prospěch komerce, nebo je tomu naopak?

 

Blues se teď naštěstí těší snad vůbec největší popularitě od dob, kdy jsem s ním začínal. A mezi mládeží, která je nejen zná, nýbrž i umí hrát, obzvlášť. Dokonce mám pocit, že někteří tuhle hudbu zvládají často líp, než se to dařívalo nám. Kolikrát mají skvělé nápady, z nichž se i my veteráni máme čemu přiučit. Samozřejmě - technicky jsou daleko vybavenější, než jsrne bývali my. Ale to je samo o sobě jenom klíč ke dveřím, za kterými všechno teprve začíná. Když člověk sám nevyvine patřičné úsilí, nemusí se mu podařit, aby na nich pro ten klíč našel správný zámek.

 
Takže - jaký by byl váš vzkaz nastupující hudebnické generaci?
 

Strašně prostinký: na svůj nástroj cvičte co nejvíc. Jenom to vám dá naději, že jednou třeba budete tak dobří, jako je teď Luboš...

 

Vojtěch Hueber – Příloha Country a Jazz & Blues MS 21 / 1998