Akcent 88

Rozhovor A:LA

(Pozn: tento rozhovor je obrazem doby blízko před zhroucením totalitního režimu. Je vidět co nás štvalo – absurdní systém řízení kultury, cenzura, nemožnost soukromého podnikání atd. . . To, že nás nechaly o naší nespokojenosti veřejně hovořit již předznamenává oslabování represivních mechanizmů a blížící se listopad 89).

 

JE NAS PĚT A PŮL A POŘÁD SE JEŠTE DĚLÍME

Nepřičísnuté povídání s Lubošem Andrštem

Akcent /A/: Poslyšte, můžete mi prozradit, co vlastně celou dobu děláte? Je to docela příjemné vědět, že naši jazzmani mají takovou spoustu práce.

Luboš Andršt /LA/: Ale to se tak všechno seběhlo najednou. Jednak jsem tu měl korekturu svých kytarových skript - je toho asi dvě stě stránek a mělo to ještě letos vyjít v Supraphonu. Jako obvykle, pořád na to bylo času dost, celkem pět let, a teď to najednou začalo hořet. Takže když jsem měl přečíst a opravit všechny ty noty, bylo toho víc než dost.

/A/: Komu je tahle publikace určena? Počítá se s tím, že už by měl něco vědět?

/LA/: Určená je komukoliv, kdo má zájem; když bude něco vědět, dobře, když ne, taky dobře. Není to systematická učebnice, která by žáka vedla od samého začátku - spíš je to sbírka materiálu, důležitého pro současného kytaristu, který hraje jazz nebo rock. Jsou tam všechny stupnice včetně prstokladů, akordy, hmaty, obvyklé spoje, kapitola o harmonii, o improvizaci, různé příklady. Myslím si, že to může být užitečné pro toho, kdo se chce naučit hrát sám anebo i kdo hru studuje a třeba si s něčím neví rady. Může si tam najít, co potřebuje, a třeba mu to pomůže.

/A/: Zdá se, že to bude u nás vlastně první příručka tohoto druhu - ani škola, ani jenom lapidární „na kytaru bez not", nebo přehled značek a hmatů. Doufejme jen, že se opravdu brzy objeví v obchodech.

Ale to byla zřejmě jen jedna věc, která vás zaměstnává. Co dál?

/LA/: Potom jsme točili tuhle desku, která tu zrovna hraje. V červnu jsme ji nahrávali, v červenci jsem ji ještě míchal. To je pro Panton, bude se to jmenovat "Plus-minus blues", hrají tam Franta Kop na saxofony, Aleš Charvát na baskytaru, Lubor Šonka na klávesy a Martin Šulc na bicí.

/A/: Polovička Naimy - dneska skoro All Star. A to jste točili ve studiu u Martina Kratochvíla?

/LA/: Když se do státního studia člověk nedostane, protože je tam pořád obsazeno, tak to řešíme takhle. Ale ono to má své výhody. V Supraphonu nebo Pantonu vám můžou vyměnit v průběhu nahrávání osádku. Přijdou jiní technici, ti mají jiné představy a všechno je najednou jinak. Nehledě k tomu, že se třeba musí všechno zbourat, protože mezitím je studio potřeba k něčemu jinému, takže pak začínáte vlastně zase od začátku a dvě hodiny všechno nastavujete. U Martina je naprostý klid, nikdo vám tam neleze, že zrovna teď potřebuje něco přetočit na kazetu, neotravujou vás telefony, je to venku za Prahou, nikdo za vámi nechodí, máte jednoho technika to je Luboš Nováček - který celou dobu dělá s vámi, a točíte celý týden, jak vám to jde a jak máte chuť. Když na něco narazíte a nemůžete se pohnout, tak si dáte svačinku a naopak když vám to jede, můžete klidně točit od rána do půlnoci o nikdo vám neříká, že má v šest padla.

/A/: Dobrá. To je druhá věc. A dál?

/LA/: Vzhledem k tomu, že Blues Band kvůli Peteru Lipovi drasticky omezil svoji koncertní činnost, např. v tomto roce máme již jen jediný koncert - Blues na Dunaji, začal jsem také spolupracovat s Michalem Prokopem.

/A/: Říkáte, že Blues Band prakticky nekoncertuje - jaké k tomu vedly důvody?

/LA/: Každá kapela vydrží jenom dočasně. V Blues Bandu bylo v poslední době tolik změn v obsazení,

že těch, kdo opravdu dělali blues, už tam mnoho nezůstalo. Petr je nakonec orientovaný spíš no dixieland nebo jazzovou klasiku. Muzika, která staví na rockovém základu, to není zrovna jeho gusto, ale podle mých představ se právě bez toho pořádný Blues Band neobejde. Poslední dobou si Petr na sebe nabral spoustu jiných závazků a Blues Band odsunul na vedlejší kolej. Kromě toho, to co někteří považovali za přednost nebo snad dokonce za obchodní mazanost, mám na mysli "mezinárodní česko-slovenské obsazení", bylo ve skutečnosti provozní brzdou. Věčné dojíždění, málo příležitostí ke zkoušení, nemožnost dělat jednotlivé koncerty - všechno muselo být ve šňůrách, zkrátka kapela s přespolními je velmi nemobilní. Problémy byly i se zahraničím. Do kompetence Slovkoncertu nepatřil Blues Band jako kapela a do kompetence Pragokoncertu zase P. Lipa jako sólista. Přesto všechno jsme dělali muziku s plným nasazením a s dobrou perspektivou. Bohužel, druhá strana mince každé dobře prosperující kapely, tj. managmant a produkce, zůstala jako skoro vždy na amatérské bázi. Nazval bych to produkce svépomocí. Je to oblast, která vyžaduje profesionála, což asi stále není jasné našim agenturám. Tomu odpovídá také bilance za 7 let existence souboru: asi 400 koncertů na domácí půdě, 6 zahraničních zájezdů a 2 LP desky. V každém případě bych rád firmu udržel, byť jako ambulantní sestavu. Mám bluesovou muziku rád a myslím, že jí není nikdy dost.

/A : A u Michala Prokopa je dnes kdo?

/LA/: Vedle Aleše Charváta je tam Honza Hrubý, který přešel z ETC. Zůstává tam Lubor Šonka a bubeník Jarda Petrásek, který hrával s Marsyas. Část repertoáru navazuje na to, co dělal Michal předtím. Když mu nedávno vyšla deska, musí pochopitelně dělat věci, které na ní jsou. Ale kromě toho budeme dělat nové věci. Muziku, která by byla sdělná lidem a přitom zajímavá i pro nás. Zatím to při zkouškách vypadá docela slibně. Sešli se tam lidé z různých oblastí ato je dobrý kvas.

/A/: Takže to by pro vás mělo být takové základní zabezpečení. Protože jen jazzem se asi člověk těžko uživí, ne?

/LA/: Jazzem? Tak kromě festivalů je snad ještě nějaký ten klub - se sálky tak pro sto lidí, ale ty nemůžou platit dopravu a k tomu honorář. V Praze by to snad ještě šlo, ale to abych počítat tak s jedním vystoupením za dva měsíce. Hrát se dá v Redutě, ale tam teď bude rekonstrukce, pak je tu Malostranská beseda a sem tam nějaký ten studentský klub. Parnas mi nesedí.

/A/: To nezní právě optimisticky. Ale přitom to vypadá, že se pro jazz opravdu něco dělá. Ten kalendář festivalů, které se konají kolem dokola po okresních městech, působí docela impozantně.

/LA/: To je jistě pravda. Ale nemůžeme zapomínat, že tu byla přerušena kontinuita, jestli tu vůbec někdy nějaká byla. Mnoho let se nic nedělo a řada věcí, které předtím fungovaly se jaksi nenápadně vytratily. A pak tu jde také o to, jaká muzika se posluchačům nabízí a jestli o ni mají zájem. Někdy mám pocit, že celá naše scéna je izolovaná od toho, co se děje ve světě.

/A/: Vy pochopitelně musíte vědět jak obecenstvo na vaši muziku reaguje a co se mu líbí. Takže jak se vám naše scéna jeví z tohoto hlediska?

/LA/: Podívejte, já jsem jezdil s rockem, s Blues Bandem, i třeba s akustickým duem, hrál jsem všechno možné a vím jenom jedno, že lidé chtějí odmuzikantů, aby to bylo autentické a opravdové.

/A/: Máte pocit, že je nějaký rozdíl mezi obecenstvem, které přijde do Reduty a posluchači ve studentském klubu?

/LA/: To je velký rozdíl. Študáci se přijdou do klubu bavit, a tak by to mělo být. Přijdou a koukají, co se děje. Když je něco zaujme, je to nejlepší publikum, jaké můžete mít, spontánní, otevřené, inteligentní. Když je to nebaví, tak se prostě seberou a mizí. Hned víte na čem jste. V Redutě někdy taky nevíte, jestli tam lidi vůbec přijdou. Jestli přijede parník s turisty nebo ne, protože většina návštěvníků jsou spíš turisti ze zahraničí. Ti jsou prostě zvyklí do jazz klubu zajít. Pro ně to patří k životu. Venku to mnohem víc žije a celková úroveň, i když to někdo nerad slyší, je vyšší. Je tam větší konkurence, větší snaha. Já vím, že když se naši muzikanti sejdou jednou za půl roku, tak jsou z toho odvázaní a chtějí mít legraci. Jenže druhá věc je, co přitom nabídnou posluchačům. A ono hrát pořád jenom standardy které se hrají už dvacet let, a někdy třeba ne zrovna nejlíp, to asi nestačí. Když se podíváte kolem sebe, zjistíte, že na místech, odkud se řídí kultura, tedy i jazz, jsou vesměs lidé od padesáti výš. Tedy lidé, kteří intenzívně prožili swingovou éru a ti mladší možná trochu popu. A to je pro ně ideál, kterým všechno ostatní poměřují a sem tam přistřihnou. Neplatí to jistě o všech, ale v podstatě se na ně ani nikdo nemůže zlobit, že k současnému jazzu nemají kladný vztah. To je vidět např. v práci České jazzové společnosti. Tam je velmi cítit nedostatek mladých hudebníků a z toho ovšem plyne i nedostatek mladých posluchačů. Chybí podhoubí odkud by přicházely nové talenty. Kdybych na Jazz Praha 87 neměl dva mladé muzikanty ve svém sesionu, nebyl by tam ani jeden muzikant pod 30 let. A to je vážná věc. Když si k tomu ještě připočtete amatérské podmínky, za jakých u nás muzikanti dělají - nástrojové vybavení, technika, aparatury, přístup agentur, tak potom se mi zdá, že ta naše muzikantská úroveň je ještě skoro zázračná.

/A/: To jsou dvě věci, které spolu souvisejí: profesionální úroveň organizační stránky a technických předpokladů, a profesionální odpovědnost muzikantů, že budou odvádět špičkové výkony podle svých schopností. A když není splněna ta první, tak se pochopitelně dost těžko plní i ta druhá. Jenže někde se asi začít musí.

/L.A/: Začít můžete třeba u táboráků se španělkou za dvě kila. Když však chcete jít dál, musíte investovat. Současná světová technika jde tak dopředu, že pro hráče kteří používají elektroniku, je finančně neúnosné udržet krok. Buď musíte nástrojům obětovat svou životní úroveň, nebo se smířit s vybavením, které by často patřilo spíš do muzea. Já mám také několi muzejních kousků. Ovšem narazíte i na jiné problémy. Třebaže u nás se scéna dělí na lidi kteří hrají v komerčních kapelách a na pravověrné jazzmany. A ti se spolu moc nesnášejí. Tohle myslím, jinde není. Když někdo umí, tak umí. Přijde za ním zpěvák, aby ho doprovodil. Zaplatí mu, tak ho doprovodí. A doprovodí ho velmi dobře. Často líp než muzikant, který umí jenom pop. A pak jde do klubu a tam si hraje svůj jazz. To je úplně normální.

/A/: Ono je to taky vidět na nahrávkách světových interpretů, kteří k jazzu přímo nepatří. Když si kolem sebe vezmou jazzmany, což občas dělají, tak je nechají hrát jejich muziku a potom ten snímek dostane docela jinou atmosféru proto si je totiž berou. Jenže u nás, když se nějaký jazzový, ještě častěji rockový muzikant stane členem doprovodné skupiny pop hvězdy, jsou její nahrávky velice úzkostlivě přistřihávány tak, aby tam z toho rocku nebo jazzu nic nezůstalo. Takže pak je vlastně otázka, proč si tam toho muzikanta vůbec brali?

/LA/: Nedávno jsem byl pozván, abych hrál na desce Heleny Arnetové. Panton jí připravil comeback a najal si na to dobré muzikanty. Ota Petřina, autor některých skladeb, mi třeba řekl, abych hrál 16 taktů sólo, ale jak jsem začal, tak to zastavil a řekl: To ne, to je moc jazz. Tak jsem to zkusil jako trochu míň, ale pořád to bylo ještě moc. Nakonec na mně chtěli, abych prostě hrál jen dlouhé, držené tóny. Tak jsem k oboustranné spokojenosti vyhověl. Proč ne? Já mám také rád občas dlouhé držené tóny. Snažil jsem se prostě vžít do jejich konceptu a oni to také ode mne očekávali. Je to pro mě otázka profesionální cti a bylo by pošetilé právě třeba tady vztyčit jazzový prapor. Jazz má platformu jinde. Na druhé straně znám kapelu kde - pochopitelně, že v legraci - se za jazz dávaly pokuty. Zahrál jsi něco, co zněto trochu jazzově a už to vypadalo, že vyfásneš pokutu. Pokuty se vybíraly v přilehlé restauraci. Jenže naopak zase jazmani někdy nepřipustí nic z rocku, protože by si zadali a ztratili svou ortodoxní čistotu. Já si myslím, že dobrý muzikant by mohl zahrát všecko, pokud to myslí pravdivě. Jenže podle toho jsem taky dopadl: rockeři mne považují za jazzmana a jazzmani za rockera. Za co mne považují bluesmani, to nevím, takže to mám rozlitý všude.

Ovšem myslím, že by se našlo více podobných případů. Tak třeba Aleš Charvát nebo Emil Viklický. Jenže ten, od té doby, co se vrátil z Berklee má tendenci zůstávat hlavně u standardů a evergreenů a sám píše v podobném duchu. Je to sice fajn muzika, ale pořád si myslím, že to nemůže být všechno. Člověk by měl zkusit všechny možnosti své hudební existence. Taková žánrová rivalita, jaká se u nás pěstuje, je proti přírodě. U nás je jazzmanů pět a půl a pořád se ještě dělíme na různé nepřátelské tábory. Vemte si třeba polovinu sedmdesátých let. Tehdy u nás bylo dost tvrdá tendence potlačovot rockovou scénu. Tak se stalo, že rockovou hudbu začal neúmyslně suplovat jazz-rock. Hrála tu spousta lidí a mělo to i své posluchače, protože tady nic jiného, bližšího rocku, nebylo. Když se situace částečně změnila a rock se zase rozjížděl, měli toho všichni najednou plný zuby o udělali nad jazz-rockem křížek. To taky není v pořádku. Ta muzika za to nemohla. A teď po deseti letech najednou celá Lucerna kouká jak na zjevení, když slyší fusion kvartet Johna Scofielda.

Myslím, že by všechno mělo probíhat v takové přirozené rovině, a právě ta přirozenost tu chybí. Vždyť přece jazz může být pořád zábavou, muzikanti ho hrajou, protože něco umí a protože je to baví, a posluchače baví poslouchat, když zase někdo něco umí. Jenže u nás mám někdy dojem, že je v tom dost snobismu, nebo naopak takový okázalý postoj, jako že se na všechno vlastně kašle, protože se jako je nad věcí. Tuhle mi vyprávěl jeden pořadatel o profesionální kapele, která měla vystoupit jako poslední číslo na nějakém menším festivalu. Jenže ono se to pořád protahovalo, a než se na ně dostala řada, tak už byli všichni tak sťatý, že pianista padal ze židličky. "To byla děsná legrace," říkal mi ten pořadatel, a tvářil se, že takhle to vlastně každý od jazzu čeká, jenže to, pro mě už žádná legrace není. Muzikant má hrát jak nejlíp umí, a já si nemyslím, že takováhle legrace k jazzu docela automaticky patří.

K jazzu se taky váže spousta extrémních názorů na hudbu, jako že třeba neumím hrát na nástroj, ale to nevadí, protože hraji jen čisté emoce a to je víc. Nebo, dneska jsem hrál mizerně, ale byla to pravdivá výpověď o mé momentální situaci, a tím pádem to byl dobrý jazz. Přesto jsou lidé, kteří takový subjektivismus berou vážně. Ono totiž hrát objektivně dobře znamená pět hodin denně cvičit, namáhat si hlavu a hledat v sobě to lepší já, protože když chci komunikovat s ostatními formou hudby, nemohu být sobec.

/A/: Pojďme ještě k vašemu osobnímu vkusu. Mohl byste třeba ze světové scény uvést něco, co vás osobně nejvíc zajímá?

/LA/: To by bylo asi pořád jedno jméno. Okruh lidi kolem Milese Davise. V tom cítím velkou sílu, to je pro mě opravdová špička. Poslouchal jsem třeba jeho poslední desku. Tutu - myslím, že takovou muziku by i u nás bralo dost lidí, kdyby se k ní dostali. Všichni ti lidé, kteří Milesovou kapelou prošli a dnes mají vlastní soubory, to jsou opravdu stálice.

/A/: Jak se díváte na Pata Methenyho? Ten má přece velmi široký stylový okruh, když dokáže hrát třeba i s Ornettem Colemanem.

/LA/: Tuhle desku jsem zrovna neslyšel, ale to máte tak. Když někdo umí hodně, tak má opravdu takovou svobodu, že může dělat co chce. Nemusí se vázat na nějaké přihrádky nebo styly a pořád je to on, a taky vůbec nevadí, že třeba dělá každou chvíli něco jiného.

Když někdo umí jen tři akordy, tak asi nebude moct dělat nic jiného než třeba folk. Nakonec si to může zdůvodnit, že zrovna tohle je ta pravá hudba, a že on ani víc umět nepotřebuje, protože jeho těžiště bude asi ležet víc v textech. Je to jen otázka horizontu. Někdo jej má blízko a někdo zase v nedohlednu, jako když shlíží na svět z nejvyšší hory světa. Mně se na Methenym líbí především jeho melodičnost. Člověk, který dokáže hrát takhle, ten to prostě má v sobě.

/A/: A co je třeba Stanley Jordan?

/LA/: Toho jsem viděl jen na videu. Řekl bych, že je to manuálně hrozně zručný muzikant, a ta hudba je taky prostě taková zručná. Mě baví se na to dívat, docela i obdivuji, jak to dokáže, je to báječný žonglér, ale že by mě ta muzika nějak brala, to zrovna říct nemůžu. Jaksi mi v tom něco chybí.

/A/: A Bireli Lagrene?

/LA/: Ten to má v sobě, ohromný technický talent i rytmické cítění, tomu to šlape. Je ovšem ještě hrozně mladý. On začal dělat vlastně Django Reinhardta, potom ho to zřejmě trochu přestalo bavit, takže dělá i rock - ale myslím, že se ukáže, co všechno se v něm objeví.

/A/: A z těch velkých kytaristů okolo Milese Davise?

/LA/ : No, jednička je pochopitelně Scofieid. Tady v Praze to pro mě byla špička festivalu. V jeho muzice bylo všechno, co tam má být, šlapalo to, bylo tam blues, prostě všechno. A vidíte, zrovna tuhle tu špičku televize nebrala, jako by o něm lidi ani pořádně nevěděli. Právě proto si myslím, že do toho, co je dnes v jazzu nejzajímavějšího, se u nás nějak nemůžeme strefit.

/A/: Máte dojem, že na těch okresních festivalech se u nás občas objeví něco zajímavého?

/LA/: Já se na ně nedostanu tak často - spíš vždycky jen na den, kdy jsou profesionální hosté: Nemusíme ale hledat mezi úplnými začátečníky. Např. taková Horká linka, kterou založil Jan Hála, je velmi dobrá kapela a zatím jsem ji na žádném festivalu neslyšel.

/A/: Já vím, že to zní hrozně vznešeně, ale nechtěl byste na závěr zkusit zformulovat nějaké osobní shrnutí?

/LA/: Hudební svět je snad ze všech druhů umění právě ten, kde se pohybuje nejvíc diletantů a bohužel někdy zase jiní diletanti, třeba coby pořadatelé, o nich rozhodují. To by spíš příslušelo fundované hudební kritice, ale té je pomálu. Krom toho její hlas je příliš slabý na to, aby mohl ovlivnit třeba roční kulturní plán. Jazz, jako každé umění, potřebuje tvůrčí svobodu a věc organizátorů je dát hudebníkům dostatečný prostor, aby mohli hrát to, co umí. To ostatní už ukáže sám život. Když se některý dramaturg prosadí a začne uvažovat - "tak teď tomu musím pomoct", může se jeho dobrý úmysl stát medvědí službou. Chybou je např. snaha některých pořadů postavit jazz na úroveň vážné hudby. Můžeme pak být svědky takových akcí: přijde speaker a hlasem jako by oznamoval, že porucha není na vašem přijímači, ohlásí. Nyní vystoupí ten a ten, konzervatoř vystudoval u prof. toho a toho, při základní vojenské službě působil v AUSu tam a tam, po návratu se úspěšně zúčastnil spousty soutěži a spolupracoval s tím a s tím. Takový úvod mnohé odradí a vy sám se už připravujete na pěknou nudu. Když pak proklamovaný adept slávy zahraje, nabudete dojmu, že by se mohlo jednat třeba o 54, nejlepšího jazzmana dejme tomu v Grónsku. Je to logické, kdyby byl dobrý už byste ho asi znali, protože by již předtím dělal sidemana u někoho známého.

Jazz je něco jiného než vážná hudba, už jenom proto, že základ jazzu je improvizace. Jazz je de facto mimo jiné, také současná světová lidovka. Hrají ji sice dokonale připravení profesionálové, ale také samouci bez vzdělání pro lidi, jako jsou oni sami. Rozumět jí může každý, bez rozdílu barvy pleti a náboženstvi, a jen jedna věc se tu nepromíjí, a tou je neupřímnost.

 
za Akcent rozmlouval Lubomír Dorůžka – Akcent 2 / 88